24. srpen 1968 - útok na "sídlo kontrarevoluce"

24.srpna 1968 jsem přespal doma na Vinohtadské 17 proti obsazenému Čs. rozhlasu. Právě tehdy zahájili sovětští okupanti útok proti protějším domům. Vyprávění je součástí mé knihy Andělíčci strážníčci s.r.o. Má vyjít v září 2018.

24. srpen 1968 – útok na „sídlo kontrarevoluce“

Ať vypadnou ty myši z našeho domečku!
Myši v uniformách mluvily rusky.
V Rígráku navždy zůstaly vtisky
do asfaltu. Bylo to tenkrát pro kočku.

Můj táta mi tehdy dal čokoládu.
„Až ji sníš, tak všechno pochopíš...“
Velkou skříň trefila jedna myš!
Schovali jsme se pod oknem, vzadu.

Ten sen byl o domě celém jen z lešení.
Na Vinohradské hořela drogerie.
Ve školce jsme se (jako) stříleli.

„Nedělejte to, copak jste šílený?“
A na balkóně morče. Asi to nepřežije.
Zelený tank stojí v rozhlasovém průčelí.

Daniela Vodáčková „V roce 1968“,  sonet

Opilec hledá cosi pod pouliční lampou. přijde k němu policista: "Co tu hledáte člověče?" "Ztratil jsem klíče", říká opilec. "A kde jste je ztratil?" "Tamhle za rohem." "A proč je hledáte tady?" Ptá se muž zákona. "Protože tady je světlo". Anekdota

Pro mě to začalo rodinnou dovolenou, kterou jsem v týdnu před sovětskou okupací trávil se ženou a čtyřletou dcerkou pod stanem na Lipně. Ráno 21. srpna 1968 nám přišli říct vedoucí dětského tábora, který byl kousek od našeho stanu, o přepadu spojeneckých armád. Šli jsme s nimi do tábora a společně poslouchali z rádia vzrušené líčení toho děsného zmatku, a možno říct i bitvy, před tehdejším Československým rozhlasem, proti němuž přímo stál náš dům. Líčení hořících domů, aut, tanků válcujících auta a tramvaje, střelby, výbuchů tankových nádrží, které zapalovali naši.

Nikdo z nás, napjatě poslouchajících, se pochopitelně nezabýval tím, co si myslí naše čtyřletá dcerka Daniela, která poslouchala s námi, aniž bychom jí věnovali pozornost. Nikdo jí nic neřekl, sami jsme měli dost co dělat, abychom pochopili, co se děje a srovnali si v hlavě myšlenky, čemuž bránilo naše zděšení a vztek. Vyslechli jsme i hlášení, že sovětští vojáci vnikli do domů proti Rozhlasu a prohledávají je. Po chvíli se malá Danuška rozčilila. - „Co dělají ty myši v našem domečku?“

Ještě týž den se začal dětský tábor balit na cestu, která vedla shodou okolností přes Prahu. Vedoucí nám nabídli, že nás vezmou s sebou. Dozvěděli jsme se, že hranice jsou otevřené a Češi jsou bez problémů přijímáni v Rakousku. Lipno je blízko hranice, máme všechno s sebou – stan, oblečení, vše na spaní a vaření, jsme kompletní rodina. Co teď? Emigrovat? Po chvíli úvahy jsme emigraci zavrhli. Když je naše zem ve srabu, přece neutečem. Kdo ví, jak by naše uvažování dopadlo při podobné možnosti v době normalizace, ale tehdy byly věci jasné. Jedeme domů.

Svou bagáž jsme naházeli na valník připojený za traktorem a sami jsme se drápali nahoru. Nesl jsem v náruči dítko a při vstupu na ocelovou oj valníku mi sklouzla zablácená bota. Padl jsem na oj, dítě pod sebou. Z oje trčel nahoru ocelový kolík, o který si dcerka rozsekla ušní lalůček. V blízké hájovně jí ucho ošetřili, vedoucí tábora na nás počkali. Lidé drželi spolu, pomáhali si bez řečí. Ještě dnes mi běhá mráz po zádech při pomyšlení, jak ten pád na ocelovou oj mohl dopadnout.

Cesta problematická, kontroly sovětských vojáků; nevěděli jsme do poslední chvíle, jestli se dostaneme domů. Před naším domem válečná spoušť, jakou žádný film nenapodobí. Možná jste ji viděli na fotografiích. Obrovské hromady trosek, automobily a tramvaje převálcované od tanků. Hrůza, děs, zoufalství. Když jsme se probojovali k našim domovním dveřím, sovětští důstojníci nás nepustili do domu. Rozuměli nám, rusky jsme se domluvili. Nic je nezajímalo, prý jsou v domě kontrarevolucionáři. Obešli jsme domovní blok, vešli do dvora domem na opačné straně bloku. Naše fasáda ve dvoře se naštěstí právě opravovala, stálo před ní lešení. Vylezli jsme po něm do druhého patra. Otevřít naše okno do dvora, vytlučené detonacemi před Rozhlasem i na opačné straně domu, nebyl problém. Ocitli jsme se doma.

Zanedlouho zvonek u našich dveří. Stáli za nimi čeští policisté, hrubé šarže, major a kapitán. A že prý Rusové chtějí prohledat dům, protože v něm jsou kontrarevolucionáři. Naši jim to rozmluvili, že ho prohledají sami. Nic pochopitelně neprohledávali. Od sousedů jsme slyšeli, že vedle v ulici, v Balbínce, nějaký děda stál za dveřmi a bál se ruským vojákům otevřít. Vyšili do něho dávku ze samopalu skrz dveře. Dlouho jsme doma nepobyli. Ještě týž den jsme si sbalili nejnutnější věci a odešli na Smíchov k přítelkyni mých rodičů. Moji rodiče s mou sestřičkou, kteří bydleli v druhé části bytu, byli tehdy v NDR. Na balkoně v kleci bylo morče, které tam všechno zažilo a kupodivu přežilo.

V pátek 23. srpna jsem rodinu přestěhoval k našim přátelům do Vršovic. Vrátil jsem se na Smíchov pro pár věcí, které jsme nepobrali. V sedm hodin večer přestaly jezdit tramvaje, a tak jsem šel od Vltavy do Vršovic pěšky. Když jsem procházel pod Grébovkou, začalo pršet. Chtěl jsem rozevřít skládací deštník. V tu ránu proti mně stál sovětský voják a mířil na mne samopalem. Chlapec odněkud ze stepi, zřejmě neznal skládací paraple a považoval ho za zbraň. Kolik chybělo, aby zmáčkl spoušť?

Trochu jsem si zašel - kolem domova - abych obhlédl situaci. Před Rozhlasem byl relativní klid. Rozhodl jsem se, že přespím doma. Má žena mě od toho zrazovala, ale neviděl jsem v tom problém. Muži bývají jako mezci, někdy jim chybí pud sebezáchovy. Doma jsem stáhl rolety, všechna okna byla vytlučená od detonací ze středy jedenadvacátého. Rozsvítil jsem si malou lampu a dal se do čtení. Před domem bylo slyšet celkem klidný ruch vojenského ležení. Cinkání a cvakání nádobí, kroky okovaných bot, ruský hovor. Před Rozhlasem stály vyrovnané tanky a mířily do sedmi našich oken v druhém patře. Z oken rozhlasu vykukovaly hlavně kulometů proti našim oknům a hlavně většího průměru, patrně minometů.

Večer vojenský ruch náhle utichl, povely a cvakání závěrů. Ozvaly se výstřely. Zhasl jsem světlo a padl na zem, asi dva metry od okna. Kolik bylo hodin, netuším, už jsem neměl čas podívat se na hodinky. Rozpoutalo se peklo. Ocitl jsem se v cíli ostré střelby, nepředstavitelně ohlušující, která mi rvala uši. Po nějaké chvíli, když střelba neutichala, jsem se plížil po zemi tak poctivě jako nikdy na vojně, směrem do naší kuchyňky. Viděl jsem ze země skrz staré řídké látkové rolety ohníčky ze samopalů a kulometů ve vyšších patrech rozhlasu a bylo mi jasné, že to do našeho domu šijou i z horních pater, takže ani na zemi jsem si nemohl být jist. Tep jsem měl šílený, netuším kolik, snad 200 za minutu, krev mi bušila do spánků jako kladiva. V kuchyňce jsem hledal relativně nejbezpečnější místo. Oknem z kuchyňky do dvora jsem viděl ohýnek od kulometu na střeše protějšího domu. Sovětský střelec ve vikýři spustil vždycky, když utichala střelba od Rozhlasu, a ta se poté znovu rozhořela. Střelec ze střešního okénka zřejmě dělal kontrarevolucionáře. Z toho ovšem vyplývalo, že nějaké bezpečnější místo v našem bytě neexistovalo. Čekal jsem, kdy se do střelby zapojí tanky a kanóny, kdy se začnou řítit stěny domu a začne hořet. O blok nad námi pod Hajnovkou už jeden dům 21. srpna vyhořel.

Dovedu si živě představit, že velitelé vojenských oddílů, které obsadily rozhlas a jeho okolí, se báli údajných kontrarevolucionářů, kterými je záměrně vystrašilo nejvyšší sovětské velení. Zásah rozzuřených bezbranných lidí při obsazování Rozhlasu, kteří naklofli nádrže s benzinem na tancích a zapalovali ho, je v tom nejspíš utvrdil.

Střelba po nekonečné době slábla. Když už bylo jasné, že budu muset chtě nechtě v bytě přespat, přinesl jsem si nafukovací matraci a deku a našel si místo, z něhož aspoň nebylo vidět žádným oknem ven. Po nějaké době, kterou neumím odhadnout a která se mi zdála být mnoha dlouhými hodinami, střelba pohasla a já jsem k ránu na chvíli usnul.

Ráno byl klid. Šel jsem do pokoje, kde jsem si večer četl, k oknu vedoucímu do ulice. Vytáhl jsem roletu, a vtom na mne namířil vojáček v protějším okně Rozhlasu samopal. Padl jsem opět na zem. Vojáček zřejmě viděl kontrarevolucionáře.  A znovu: kolik chybělo, aby to do mne našil? Možná jsem byl jen o zlomeček sekundy rychlejší než on.

Když byl klid, prozkoumal jsem, jaké škody střelba v bytě zanechala. Granát žádný, zdi byly celé. Okna byla vybitá už předtím. V dřevěném parapetu pod oknem ložnice do dvora jsem našel zapíchnutou kulku - pár centimetrů nad postelí, na které jsem se naštěstí neodvážil spát. Kulka prošla oknem z ulice, skrz provizorní příčku ze skříní a zůstala ve spodku okna. Přiletěla shora. Prohledal jsem celý byt. Vytáhl jsem z různých míst celkem pět kulek made in SSSR - sdělano v Sovětskom Sojuze. Nebo made in ČSSR? Kulky měly měděný plášť a ocelové jádro. Při nárazu na tvrdý materiál, například na kost, se plášť trhal a tříštil a jádro probíjelo. Ještě je mám schovaný.

Omítka na našem domě byla po té střelbě oštípaná víc než na Národním muzeu, které sovětští okupanti zpočátku pokládali za Rozhlas. Jednomu chlapci v našem domě, který se měl ženit, prostřelili ten večer, co se náš dům stal cílem útoku na kontrarevolucionáře, nohu.

Když jsme se do domu na Vinohradské ulici proti rozhlasu pár let předtím stěhovali, ani ve snu mě nenapadlo, že to je tak exponované místo, kde se odehrávají všechny revoluce a kontrarevoluce. V pozdějších letech jsem se tím už nezabýval. Je známo, že po zničujícím výbuchu sopky si lidé klidně znovu staví obydlí na jejích svazích, jako třeba pod Vesuvem, kde bylo naposled zničující zemětřesení v roce 1944.

V té době, krátce po sovětské invazi, se často hrála v rozhlase píseň Jiřího Suchého Jó, to jsem ještě žil a jiná, Běž domů, Ivane. V obou písních se mezi slokami ozývá válečná střelba. Ještě hodně dlouho mi při poslechu těch písní naskakovala husí kůže a dělalo se mi zle.