Alkohol - metla nebo lék?

V poslední době jsem se musel zamyslet nad motivy, prospěšností i negativními důsledky pití alkoholu. Pak mi nahrála předvelikonoční tradice.

Viděl jsem několik filmů o alkoholicích. Jsou většinou prvoplánové, moc je nemusím. Ale například Ztracený víkend Billyho Wildera z roku 1945 je skvělý film o životě alkoholika, kterého jeho dívka nechtěla opustit i přes jeho těžkou závislost na alkoholu. Film získal 3 oskary a je  označován za jedno z nejlepších dramat v historii kinematografie vůbec.

V divadelní hře T. WiliamseKočka na rozpálené plechové střeše říká Brick Pollitt (ve filmu ztvárněný P. Newmanem): Piju, dokud mi necvakne v hlavě, pak mi je dobře. Dovedu si to živě představit. Má psychické problémy (a kdo je nemá?), alkohol spustí svůj závěs a milosrdně mu je zastře. Tím se ovšem problémy nevyřeší, spíš se zhoršují. Nelze být permanentně opilý.

Motivů může být samozřejmě víc, než jen na chvíli zapomenout na problémy: aspoň na chvíli si oživit nudný, nezajímavý či zpackaný život, zbavit se zábran, prožívat uvolnění, změněné vědomí, nacházet postrádanou radost ze života, odvázat se, prožívat dočasné a poněkud deprimující alkoholické (zejména pivní) bratrství. Ale taky ztrácet nad sebou kontrolu. Prostě, nedá se nic dělat, je to droga. Jeden soused, kterému je po pití alkoholu vždycky špatně, přesto pije. Ne moc, jen tak říkajíc v rámci společenského života. Proč to dělá, když to má na něj negativní účinky? Stojí mu opojení za to? Nakonec často stezky motivů dospějí, tak jako potůčky, k široké řece závislosti. Pak už je celkem jedno, jak jsme k ní dospěli, už se po ní vesele vezem.

Když jsem byl dítě, silně na mě zapůsobili zkrvavení opilci, válející se ve škarpě. Byli to členové chodovského spolkuPias, o němž kdysi napsal humorista Miloslav Švandrlík článek do Dikobrazu (Švandrlíka jsem znal z chodovské školy). Spolek Pias pořádal pitky v chodovské restauraci Na Skalce. Kdo první spadl pod stůl, toho uložili do necek jako do rakve a nesli ho „pohřebním průvodu“ okružní cestou Chodovem. Před rakví kráčel muž se smetákem v ruce, představující kněze s křížem, vdova (pamatuju si místní cukrářku), muzikanti a pozůstalí opilci. Nakonec se vrátili na místní fotbalové hřiště - kousek za restaurací – a tam ho slavnostně vykropili, tedy počurali. Zbylí členové spolku se patrně vrátili do hospody, kde se dorazili – předpokládám, byl jsem tehdy malý kluk. To byl chodovský folklór za totality. Po zveřejnění obřadu v Dikobrazu se už „pohřby“ spolku Pias v Chodově u Prahy nekonaly.

Seznámil jsem se před léty s jedním renomovaným výtvarníkem, který vytvářel mimo jiné scénu pro jedno přední pražské divadlo. Seděli jsme u stolu v tehdejší restauraciNad rozhlasem. On, má žena a já. Výtvarník pil vždy jedno malé pivo a jednu velkou vodku. Patrně nejlevnější způsob, jak se opít. Dlužno ovšem říct, že hodně vydržel. Když restaurace zavírala, pozval nás na exkurzi do svého vinohradského ateliéru. Moc pěkné věci tam měl; ačkoliv tehdy jsem byl velmi mladý a neuměl jsem je ocenit. Ale pochopil jsem, že druhý den, když má kocovinu, tvoří jako divý. Jsou tací šťastlivci, kterým není druhý den špatně, nebolí je hlava a mají tvůrčí kocovinu. Ovšem jejich rizikem je to, že se z nich stanou alkoholici.

Taky se mi jeden čas stávalo, že druhý den po pití jsem měl myšlenky. Dnes už tolik nepiju, a proto už možná nemám tolik myšlenek. Nebo možná proto, že teď už se při pití kontroluju. Je mi totiž nepříjemné, když mi víno leze do hlavy a já nestačím sledovat hovor. Pak pauzíruju a piju mezitím vodu. Mohu říct, že pití vína (tvrdý alkohol piju velmi málo) má u mě - jen do určité míry ovšem - ten efekt, že mi to líp myslí. Všiml si toho jeden chlapec z rodiny a když jsme v rodinném kruhu hráli karty, řekl na mou adresu:Už mu nenalejvejte, moc vyhrává. Musím říct, že z tohoto hlediska lituju, že u nás není za volantem povolené určité malé množství alkoholu jako třeba v Německu. Když se cítím unaveně, jedna dvě sklenky vína by mi pomohly.

Pracoval jsem svého času v kolektivu více než třiceti lidí. Slavily se svátky a narozeniny, na každého dvě oslavy do roka – pokud se jich víc nesloučilo. K tomu Silvestr, Vánoce (tehdy ještě navíc MDŽ), svatby a kdoví co ještě, což znamenalo, že zhruba jednou za týden za dva se pilo. To u lidí vyvolávalo pocit, že život je jedna velká pijatika. A skutečně, práce mi byla v jisté době spojená alkoholickým oparem, v němž jsem se tak trochu vznášel. V tom čase jsem měl téměř neustále žízeň. Zašel jsem za doktorkou s podezřením na cukrovku. Ukázalo se, že jsem tuto nemilou chorobu neměl, byla to jen trvalá dehydratace způsobená častým pitím.

Na vojně jsem dostal od našeho velitele úkol zorganizovat před odchodem do civilu rozlučovací večírek. Protože jsme jako vojáci měli družbu s děvčaty z třebíčského internátu (několik z nich s námi hrálo divadlo a domluvily to s vychovatelkami), uspořádali jsme ten večírek v tělocvičně dívčího internátu. Trochu divoký, riskantní nápad. Měli jsme s sebou svůj autobus a nakoupili jsme v blízkém sklípku víno. A teď jak zabránit incidentům, které velmi reálně hrozily? Přestože jsem neměl tehdy s pitím alkoholu zkušenosti, vymysleli jsme strategii. Vytvořili jsme gardu asi šesti chlapců, z nichž polovina nepila a polovina naopak ano, ale dost snesla. Hoši měli za úkol, jakmile uvidí někoho, kdo jeví známky opilosti, sednout si k němu a nebránit mu v pití, ale dorazit ho a odvléct či odnést do autobusu a nechat mu půl láhve vína pro případ, že by se probral. Zadařilo se. Večírek proběhl bez jediného incidentu. Pokud se někde něco dělo, bylo to po domluvě děvčat s vojáky a nikdo se nic nedozvěděl.

Motivem k pravidelnému pití alkoholu může být dokonce i snaha o vlastní zdraví: pití vína se doporučuje jako prostředek chránící kardiovaskulární systém, a to už je kalibr. Jaké je optimální množství, v tom se lékaři moc neshodnou. Renomovaný kardiolog, profesor MUDr. Šamánek říká, že za večer je to tak asi jedna sedmička vína pro muže a ženu. Ženy mají menší toleranci k alkoholu, nedokážou jej zpracovat tak jako muži, a tak vypijí dvě deci a muž zbytek. Příčinou rozdílu mezi muži a ženami je relativně nízká hladina enzymu alkoholdehydrogenázy u žen. Mýlil by se ten, kdo nepije celý týden a chce všechno dohonit v sobotu.Pít se musí denně, říká pan profesor. Cesta k závislosti je ovšem v tom případě otevřená doširoka.

Lékař v Jevíčku, kam moje matička jezdívala do lázní, jí řekl na její dotaz, co dělat, aby líp spala:Déte si před spaním půl litra červenýho a budete spát jako mimino. Je to pravda, ale má to dohru. Do rána to obvykle nevydrží, to už by člověk musel být na mol. Nad ránem se vzbudí a se šuměním krve v hlavě se špatně usíná.  O závislosti nemluvě. Pan doktor v Jevíčku zřejmě abstrahoval od rozdílných účinků na muže a na ženy. Ne že by si na to moje maminka někdy stěžovala, ona nevypila denně půl litra červenýho, to je spíš můj problém.

Statistiky nasvědčují tomu, že v zemích s větší spotřebou vína je průměrný věk dožití vyšší než v ostatních zemích. Známý je takzvanýfrancouzský paradox: Francouzi jedí poměrně hodně tuků – máslo, vysokotučné sýry, majonézu apod. - a přece je jejich průměrný věk dožití významně vyšší než v jiných zemích. Vysvětluje se to právě vyšším množstvím vypitého vína. Hovořilo se původně o zásluze resveratrolu obsaženém v červeném vínu, ale tato teze je dnes překonána a někde se uvádí, že naopak bílé víno má v tomto smyslu lepší účinky.

Mám jisté problémy se srdcem a chodím pravidelně na kontroly na kardiologii. Má srdeční vada se nezhoršuje a - jak mi moje kardioložka po poslední kontrole řekla - dokonce se trochu zlepšila. Přiznám se, že poslední léta se vínu nebráním. Říká se, že víno je mléko starců. Jsem nakloněn tomu věřit. Problém však zůstává se závislostí. Jak se jí ubránit? Pravidelné pití vína k ní - podle mého názoru a zkušenosti - nutně vede.

Teď právě mi nahrává křesťanská tradice předvelikonočního půstu. Rozhodl jsem se držet půst nikoliv od masa, ale od alkoholu. Držím ho už víc než čtrnáct dní a doufám, že vytrvám celých čtyřicet. Co bude potom, to ještě nevím. O to se s vámi, doufám, podělím posléze.