Jadranka

Kratochvilné čtení na dovolenou. Je sice teprve začátek února, ale mně se tak stýská po sluníčku, že jsem neodolal a umístil sem své vyprávění už teď, namísto, abych počkal na léto. Ve smršti politických komentářů by mohlo přijít vhod.

Jadranka

Nechtělo se mi jet na výlet lodí, chtěl jsem být sám. Všichni dopoledne odešli do přístavu na Pirátskou loď (starý pirát nás předešlý den lákal na projížďku česky), čehož jsem později nakrátko zalitoval, neboť na Jadranu bývají vidět skákající delfíni. Vydal jsem se podél členitého pobřeží ostrova Krk od města stejného jména směrem na východ. Slunce svítilo už od rána, do skalnatých lagun se začali stahovat turisti i domácí. Nebylo jich ještě moc, ale nejlepší místa už byla obsazena. Na nohou jsem měl botičky do sucha i do vodičky, v ranečku knížku, karimatku, svačinku a 2 jablka, na očích elegantní sluneční brýle made in China a před sebou ještě asi týden dovolené. Nevěděl jsem, který je den ani kolikátého je. Užíval jsem si chůze po klikatých, kamenitých cestičkách kolem romantických lagun, v nichž se slunily dámy, některé nahoře bez, vždy však s mužským doprovodem. Těší mě, že jsem se dožil této nepuritánské módy, i když mě stále ještě trochu udivuje; kdoví, co po ní bude následovat? Koneckonců, oblečení do vody je vlastně nesmysl, protože původní účel odění byl chránit se proti chladu a ne proti nahotě. Bůh vyhnal Adama a Evu z ráje poté, co zakryli svou nahotu, seznavše, že jsou nazí; a církve, které se neustále Boha odvolávají, vedou své ovečky přesně k tomu, za co byli první lidé vyhnáni.

Po chvíli cestička skončila u drátěného plotu, který se nedal obejít, protože vedl až do vody. Soukromá pláž? Co dál? Vrátit se? Za plotem camping, karavany, betonové útesy. Od jednoho karavanu na mne mávali nahatí rekreanti; ukazovali, že mám shora obejít plot a sejít k nim dolů. Jinudy se ani jít nedalo. Zanedlouho končil starý plot a začínal nový. Mezi nimi bylo několik sekcí bez pletiva. Slunce připalovalo, omamně voněla meduňka a levandule, až se mi trochu točila hlava. Zralé ostružiny, daleko větší než u nás, měly překvapivě nevýraznou chuť. Zato modré fíky se sladce rozplývaly na jazyku. Množství jich už bylo přezrálých – taková marnotratnost. Půlka září. Z laguny za mnou vytahovali 3 muži z vody s velikým úsilím do kopce šlapací katamarány opatřené pro tento účel kolečky. Sezóna právě končila. Prima, bude tu ještě volněji.

Sešel jsem na doporučení nudistů podle plotu z jeho druhé strany k moři. Beton, beton, beton. Všechna skaliska pod ním byla zalita betonem, z něhož byly vytvořeny pohodlné, škaredé terasy. Tvůrce měl asi představu, že naháči jsou zranitelnější než ostatní a že by se mohli o ostrá skaliska podrápat. Zřejmě k nim nepatřil. Nu což, vylezl jsem si na předposlední nejvyšší terasu a taky se svlékl. Můj bílý zadek musel svítit do daleka a prozrazovat, že nejsem pravidelným návštěvníkem FKK pláží. Mezi naháči bylo slyšet samou němčinu, sem tam chorvatštinu a češtinu.

Nejlepší FKK pláže (Frei Körper Kultur – kultura volných těl; i v Chorvatsku se této německé zkratky používá pro orientaci těch, u nichž je domovem a jichž tu bývá množství) jsem zažil na Baltu, v tehdejší NDR. Přirozenost a nenucenost. Jezdili jsme tam s dětmi po léta za sluníčkem - na sever. Jeden ze socialistických paradoxů. Pro mou mladší dceru to byl velký kus jejího dětství a dnes se nostalgicky zabývá myšlenkou, že se tam zase jednou vypraví. Když jdu doma čas od času na nuda pláž, nedá se to srovnat. Většinou tam chodí muži, a to za účelem více či méně skrytého šmírování; připadám si tam trochu ušpiněný. Skoro se divím, že tam vůbec nějaké ženy chodí; nevím, jak jinde, aspoň pro Prahu to podle mého názoru platí. Jedna má přítelkyně na nudistické pláže nechtěla. Měla představu, že tam chodí lidi, kteří by se neměli ukazovat. Byla trochu puritánka, jak sama říkala. Jednou mi vyprávěla, jak šla kolem takové pláže a proti ní šel nahý mladík. Houpal se v bocích a jeho penis prý lítal ze strany na stranu. - Co tím chtěl říct?, ptala se mě. Nedala si vysvětlit, že tam lidi chodí až na výjimky (excesy se najdou vždy a všude) proto aby se cítili volně, ne proto, aby se na ně někdo díval. Jestli se někdo na někoho jedním očkem podívá, je to vedlejší účinek, a ani ne nežádoucí. Zrovna tak se podívám po hezké holce na ulici, často o nic méně smyslně, a ne po babkách s pneumatikou. Na nuda pláži nepřipadá v úvahu svlékání očima. Chodíval jsem se svou chotí na Ameriku, zatopený lom u Mořiny, za totality jedno z mála míst s naturistickou pláží. Česká představa o Americe; romantika. Jeden Američan se prý o ní vyjádřil, že tak krásná zas Amerika není. Tam jsem se skutečně cítil jako v ráji. Ale má žena už na FKK nechce chodit. Nechce se ukazovat.

A tady - betonová opalovací rampa. Budiž. Byly tu ženy všeho věku, mezi nimi i pár koček, které dávaly zapomenout na betonovou poušť. Přece jen, hezká holka, to je div přírody; a zde skutečně a dokonale in natura. Když jsem se vrátil z vody, vyhrával u vedlejšího květovaného molitanového skládacího lehátka mobil. Přiběhla k němu dívka (paní?) a mobil právě ztichnul. Všimla si mě, zvedla své lehátko a tašku, zřejmě aby byla z dosahu osamělého cizího nahatého muže. Nahota má lidi k většímu odstupu, nejsou tak nepochopitelně namačkaní jako na textilních plážích. Pak zaváhala a vše položila zpátky. Lehla si, zmáčkla klávesu svého přístroje a jala se dlouho, nepříliš tiše, chorvatsky hovořit. Kolem ní samí Němci, i mě patrně klasifikovala na cizince, ač německy se svými tmavými kudrnatými vlasy nevypadám; ale chorvatsky asi taky ne. Spíš bývám považován za Itala, Řeka či Žida. Neposlouchal jsem. Svižnému chorvatskému hovoru, mně neurčenému, bych tak jak tak nerozuměl, ale z tónu jejího hlasu bylo zřejmé, že je to hovor důvěrný. Zdálo se, že jí vytváří jistou zástěnu intimity, a nadále se už chovala zcela nenuceně.

Příliš mě má sousedka nezaujala, ale prohlédl jsem si ji. Bohaté, trochu zkrepované vlasy barvy zlaté patiny, zvednuté do vysokého improvizovaného účesu, zřejmě aby se nenamočily. Kde tu barvu  Chorvatky berou? To nebyl první případ, kterého jsem si všiml, i děti jsou tu blonďaté. Že by až sem, na Jadran, kdysi dosahovaly nájezdy Vikingů? Sotva. Plácl jsem se do čela, až se na mne dívka podívala. Vždyť Chorvati jsou Slovani a jejich pravlast je stejná jako naše. Ovšem, na naturistické pláži se dá přirozenost barvy vlasů celkem snadno ověřit. Koneckonců, odbarvené vlasy jsou výraznou známkou ženskosti spíš než přirozená blond barva. V tom se lákavost přirozených blondýn celkem zbytečně přehání… Menší postava, pevná prsa – ani malá ani velká, širší boky, štíhlá, mladší. Věk bych nedokázal určit. To ostatně většinou neumím a často hádám lidem víc, než jim ve skutečnosti je. Asi se mi to stalo i teď, jak jsem si později uvědomil. Ale s tím efektem, že jsem si ji zařadil do věkové kategorie teoreticky pro mě ne nedostupné. Myslím, že to způsobil nějaký stín na její tváři, který jsem na ní později už neviděl. Na její postavě rozhodně žádná taková známka  nebyla... Žádný prsten na rukou.

Vytáhl jsem svou knížku – Lorda Jima od Josepha Conrada. Chystal jsem se na ni už dlouho, ale propracovat se v mé knihovně ke knížce, o níž jsem si řekl, že by nebylo špatné si ji přečíst, není tak jednoduché; takových je tam množství z let, kdy jsem knihy nakupoval jako divý. Conrad mě fascinoval; tedy tato kniha. Tohle je, myslím, dokonce první, kterou jsem četl; dosud jsem jen viděl filmy podle něj natočené. Má tak hluboké postřehy, píše s takovým nadhledem a lehkou ironií, tak zná lidi, země, o nichž píše, i námořnické řemeslo, že jsem se rozhodl přečíst všechny jeho knihy, které mám v knihovně, a možná i další. V knížce, kterou jsem právě četl, nešlo ani tak o fabuli jako ve filmu (v němž hrál tehdy již myslím stárnoucí Peter O’Tool), i když samozřejmě taky; spíš o vystižení Jimova osudově zatíženého smýšlení.

Moře i nebe bylo kýčovitě modré a linka jejich styku se s přibývajícím teplem pomalu rozplývala. Upřeně jsem se zadíval na obzor, jestli tak, jak to líčí Conrad, neuvidím lodě, které vlivem tohoto efektu vypadají jako by pluly po obloze. Bohužel ne, to se asi děje v jiných zeměpisných šířkách.

Zlatovláska se zvedla a šla si zaplavat. Šel jsem chvilku po ní. Když se po otočce u bójek vracela, prozářilo jí slunce zlatou hřívu. Snažil jsem se vzpomenout si na sloku nevímkteré básně; povedlo se mi to jen přibližně: „Moře a vlasy se spojily v jedinou vlnu.“ Její vlasy se ovšem nespojily s mořem - nechtěla si je namočit - ale se sluncem. Obeplul jsem ji v uctivém oblouku a pokusil se o parafrázi: Slunce a vlasy se spojily v jedinou záři; na rým třeba připadnu za chvíli.

Dívka a Jadran. Pokřtil jsem si ji na Jadranku. Měl jsem za to, že takové jméno existuje, a skutečně: dokonce ve slovníku jmen u nás používaných jsem si později doma našel, že ano a že znamená ženu od Jadranu. Pak jsem ji chtěl razantně předeplout, ale ouha. Byla to zdatná plavkyně, rozhodně zdatnější než já - možná potomek námořníků, představoval jsem si ve své středoevropské fantazii. Šel jsem se osprchovat jako ona, ačkoliv to u moře zásadně nedělám, protože si šetřím vzácnou sůl na těle. Ale mohla by si myslet, že jsem čuně.

Když opět ulehla na své lehátko, prohlédl jsem si ji víc. Její ňadra si zachovávala skoro stejný tvar, i když ležela na zádech, bradavky na nich měla jako dudlíky. Má choť mi po první návštěvě lomu Amerika řekla, že mezi nahými ženami jsou větší rozdíly než mezi nahými muži; dobrá zpráva pro mnohé muže… Jadranka měla opálenou, zlatavou pleť, matnou jako broskev. Na chvíli odešla a když se vracela, shledal jsem její širší boky a dosti plné pozadí v kontrastu se štíhlým pasem velmi přitažlivými. Přesýpací hodiny. Klín nijak neupravovaný, možná jen decentně. Jeho úpravy jsou dnes, jak se zdá, dost rozšířená a leckdy komická móda; ty štětičky mi bývají k smíchu, nemluvě o několikadenním strništi, které má dost neblahý efekt. Nemohu si pomoci, ale mně připomíná vyholený ženský klín pohlaví malé holčičky, a nedovedu pochopit, jak se to může někomu líbit. Možná víc ženám než mužům - tedy kromě pedofilů. Tak tedy její klín byl o odstín tmavší než vlasy a měl medovou barvu, rýha uprostřed byla zřetelná. I tento anatomický znak mají ženy proti očekávání rozmanitý.

Jadranka už asi potřetí dlouho a důvěrně telefonovala. Otočila se ke mně svou líbeznou odvrácenou tváří a já jsem si uvědomil, že na FKK chodí zřejmě často; její zadeček nebyl ani o odstín světlejší. Zavrhl jsem tedy s povzdechem v duchu své dřívější podezření, že do telefonu zatajuje, na jaké pláži se právě nachází. Byly dvě hodiny odpoledne a z jejího důvěrného hovoru jsem soudil, že se co chvíli hlásí svému milému, který možná zanedlouho přijde z práce za ní. Musela vědět, že ji fixíruju (jak říkávala teta Kateřina), nebylo jí to ale zřejmě nepříjemné, a pokud na mne pohlédla, bylo to vždycky jen letmo a usmála se tak nezřetelně, že jsem si tím ani nemohl být jist. Byl jsem však již poučen Allanem a Barbarou Peaceovými, že ženy mají výborné periferní vidění a nemusí viditelně zírat jako muži. Z toho nezřetelného opětování pohledů bylo vidět, že je tu nějaká cenzura. A jak by nebyla? Hlásila se svému milému, byla na nudistické pláži a já jsem byl očividný cizinec, ne již mladý, s bílým zadkem, který zase brzy odjede. Tak co s ním?

Jinak kolem mě Jadranka chodila a na lehátku se chovala velmi nenuceně, ale mně nepomohla ani o milimetr. Pokud mě se týká, jsem ještě i ve svém věku (mohl jsem být snad dvakrát starší než ona, jak jsem posléze odhadl), nesmělý a neumím na ulici nebo jinde oslovit ženu, kterou neznám. Mé ženy či milenky, kterým jsem to říkal, se mi smály a měly zato, že se do té pozice stylizuju. Ale je to bohužel tak; žádná z nich by nemohla říci, že jsem se s ní tímto způsobem seznámil. Myslím, že je to tím, že si stále ještě, vzdor svým životním zkušenostem, stavím ženy příliš vysoko. Neberu je věcně, tak jako mnoho jiných mužů. Vím, že je to nereálná, romantická představa, vycházející patrně z velmi blízkého vztahu k matce a možná i z nedostatečného vztahu k otci. Kromě zmíněné nevýhody a ještě několika dalších, jako třeba jisté bariéry v poznávání (či spíš v prohlédnutí) žen, nevěcnost (idealizace) ve vztahu k ženám má pro mne tu výhodu, že jsou mi zdrojem inspirace a ušlechtilých hnutí mysli - tedy ty, ke kterým mám vztah. A že mi nesplývají do jednotvárného živočišného druhu, což může být nebezpečím pro vytrvalost mužné síly. Myslím, že fantazie je pro ni daleko užitečnější.

Teď ale právě působila nevýhodná stránka věci, i když vlastně o nic nešlo; případné seznámení mohlo být jen akademické. Vždyť jsem měl i své závazky k přátelům, s nimiž jsem byl na dovolené – i když člověk nikdy neví. Kolik už závazků bylo pominuto kvůli ženám? A k čemu by to bylo Jadrance? Mé úvahy se pohybovaly čistě v rovině teorie a fantazie.

Bylo půl čtvrté a nikdo nepřicházel. Jadranka ležela na zádech v polostínu rákosového slunečníku, jimiž byla rampa vzorně vybavena, asi v patnáctistupňovém úhlu odkoloněná od rovnoběžky s mou karimatkou, hlavou blíž ke mně. Ten úhel mohl být známkou jen minimálního povinného odstupu. Mezi ní a mnou byla vzdálenost kolem jednoho a půl metru. Já jsem ležel na levém boku obrácen k ní, v ruce otevřenou knížku, ale díval jsem se na svou sousedku. Nečetla, za celou dobu nevytáhla nic ke čtení. V dané situaci jsem to pomíjel. Měla lehce pokrčenou levou nohu, tu vzdálenější ode mne. Levou ruku měla položenou pod pupíkem a palcem si lehce hladila bříško - dosti nízko, až na hranici ochlupení. Pěkná potvůrka.

Když to udělala potřetí, vyletěl jsem jako vystřelen pružinou; to zřejmě dávný instinkt zapracoval, takže  jsem se tomu sám podivil. Než jsem si stačil srovnat myšlenky, seděl jsem vedle ní na betonu a říkal  pomalu a zřetelně:

- Je měsíc září, slunce a vlasy se slévají v jedinou záři.

Ejhle – Inspirace, právě teď mě napadl ten rým. Bohužel, září se jistě řekne chorvatsky úplně jinak. Vykulila na mne oči. - Rozumíte mi?, zeptal jsem se.

- Da, řekla, - malo.

To je myslím  chorvatsky trochu.

-          Promiňte, řekl jsem, - vy tu jste sama, já jsem tu taky sám.

Bylo těžké volit slova tak, aby v chorvatštině zněla vhodně. Vím dobře, že mnohá stejná či podobná slova znamenají v obou jazycích něco naprosto, a někdy fatálně jiného. Udělal jsem odmlku.

-          Da. Usmála se, ale zas jen tak nepatrně.

-          Můžu si lehnout vedle vás?, ukázal jsem vedle ní. Možná bylo vhodnější říct „sednout“ a nic neukazovat. Ale já jsem u ní už seděl.

-          Ne, řekla a přestala se usmívat.

-          Promiňte, řekl jsem a odešel na svou karimatku.

Co jiného jsem mohl čekat? Předem bylo jasné, co musí říct. Spíš jsem měl mluvit o slunci, o vodě, o krásném počasí, neptat se na nic a odejít a možná za chvíli navázat. Ale zas mě přepadla ta má nemožná nesmělost, i když jsem začal celkem nenuceně. Kolikrát člověk ví jasně, co měl říct a udělat a přeříkává si to, když už je po všem. Zvedl jsem se a šel do vody. Nu, což, říkal jsem si, zeptat se můžu, ne? Jako pan Kohn v té anekdotě… Když už jsem ji nakousl, měl bych ji dopovědět.  Je velmi užitečná, i když ještě totalitní, mockrát se mi hodí.

Pan Kohn s panem Roubíčkem přecházejí křižovatku na červenou a uprostřed je zastaví přslušník VB. –Tak, pánové, to vás bude stát každého padesát korun. (Tehdy byly ještě pokuty nízké.) – A to platí i pro hrdinu Sovětského svazu?, zeptal se pan Kohn. Samozřejmě ne, řekl policista, zastavil dopravu a doprovodil je až na chodník. – Kohn, povídá Roubíček po chvíli, copak voni jsou hrdina Sovětskýho svazu? - No, nejsem, povídá Kohn, ale zeptat se můžu, ne?

Když jsem se vrátil, Jadranka byla už oblečená v kraťoučkých oranžových šatkách. Stála ke mně zády. Sehnula se a sbírala své skládací lehátko, tašku a nějaké drobnosti. Pod svými lehoučkými šatečky neměla nic, byla naostro. Nabídla mi - věděla o tom?, já myslím, že tyhle věci ženy velice dobře vědí - jeden z nejkrásnějších pohledů, jaký může žena muži poskytnout. Kdyby to udělala, dokud byla nahá, bylo by to úplně jiné a v každém případě daleko méně působivé. Než jsem se vzpamatoval, stála už zase, kalhotky natažené, všechno své měla ve svých rukou a na svém krásném těle a odcházela kolem mě. Mile se na mne usmála, pozdravila dovidjenia a - šla.

Chvíli jsem raději zůstal ležet, vstát jsem nemohl. Pak jsem se šel zchladit do vody. Už se mi nechtělo zůstávat. Oblékl jsem se a odcházel, neustále intenzivně přemítaje o nedávných událostech, stejnou cestou, kudy jsem přišel. Co z toho všeho se odehrálo jen v mé hlavě a co ve skutečnosti? A pak jsem se nahlas rozesmál. Vždyť pro mne Jadranka udělala, co mohla. Zvedla mě ze země a přinutila, abych ji oslovil a zbavila mě tak mé ostýchavosti. I když o tom nejspíš vůbec nevěděla. Nenechala mě, abych vyvinul akci, která by mohla mrzet ji i mne. A ještě se mi odvděčila, ať chtíc či nechtíc, jak mohla. Co jsem mohl chtít víc?

Po návratu mi přátelé vzrušeně vyprávěli o skákajících delfínech, které jsem nikdy neviděl. Ale já jsem měl lepší zážitek. Den se vydařil.

x  x  x

Přesně po roce, když jsme se opět s přáteli ubytovali u pana Čabrajce v našem apártmánu s terasou, z níž byl krásný, ničím nestíněný výhled na širé moře, jsem si po obědě vyšel po pobřeží a došel až na FKK. Bylo tu mnohem míň lidí než loni, a tedy i méně žen. Uložil jsem se na sluníčku na stejném místě jako před rokem, kousek od rákosového slunečníku, tak, aby za hodinku za dvě na mne padl stín, kdybych usnul; byl jsem ještě celý skoro bílý. Myslel jsem na Jadranku, připadal jsem si ztraceně a za chvíli jsem spal. Zdálo se mi - jako knížeti Myškinovi v Dostojevského Idiotovi - že ke mně přišla a něco mi říká.

Když jsem se probudil, už mě stín opustil, slunce mi svítilo do očí a chvíli jsem se nemohl probrat. Pravé rameno, které už bylo opět na slunci, mě trochu pálilo. Asi jsem byl sluníčkem a spánkem zmámen, protože se mi zdálo, že Jadranka leží na své karimatce po mé pravé ruce a usmívá se na mne. Příliš jsem na ni myslel a teď ji v rozespalosti vidím jako živou. Účes měla ale jiný, vlasy zapletené do tlustého copu, připnutého nahoru. To trvalo asi jen zlomek sekundy, ač se mi to zdálo velmi dlouho; pak jsem se probral.

Zíral jsem nechápavě Jadrance přímo do očí. Asi jsem vypadal dost hloupě, protože se rozesmála zvonivým smíchem, který byl pro mne rajskou hudbou. Miluju takový ženský smích a jsem nakloněn vidět takovou ženu hned o něco krásnější. Jadranka to nepotřebovala, její krása se tím smíchem násobila k bolesti. Pozdravila mě mile – Dobar dan, a já, abych zastřel rozpaky, jsem vytáhl z tašky velké jablko, rozpůlil ho v ruce, když jsem předtím, ještě v tašce, do něj udělal nehtem rýhu, aby rozpůlení bylo snazší, spolehlivější a efektnější. Nabídl jsem jí polovinu; vzala si a zakousla se do ní s třeskem svých krásných, pravidelných, bělostných zubů, které jsem mohl teprve teď ocenit. Je to zvláštní: jak mohou mít zuby tak sexuální význam?

Za chvilku jsme už byli ve vodě, já jsem ze všech sil plaval, abych jí stačil. Bez lítosti ze ztráty soli na těle jsem se s ní sprchoval. Dlouho jsme setrvali na betonové pláži, rozmlouvajíce pomalu, abychom si rozuměli. Času jsme měli mnoho. Jadranka nikomu netelefonovala a mně dovolená právě začínala. Když jsem přišel do svého pokojíčku, všichni už spali.

Druhý den mě Jadranka vyvezla na motorovém člunu svého otce na moře, abych viděl skákající delfíny. Slunce svítilo ze všech sil, já jsem se halil do košile, Jadranka byla, krásně opálená, nahoře bez, a delfíni uspořádali jen pro nás nádherné představení. Opravdu to jsou krásní a inteligentní tvorové - jako by pochopili, že jsme sem přijeli kvůli nim.