Dům, ve kterém jsem už nechtěl bydlet II.

Minule jsem uveřejnil první část historek z domu na pražských Vinohradech, ve kterém jsem bydlel po mnoho let a rád, ale posléze jsem v něm už bydlet nechtěl.  Redakce vybrala první část do rubriky Zaujalo nás (http://blog.idnes.cz/top.asp?typ=2). Dnes je tu pokračování.

Dům, ve kterém jsem už nechtěl bydlet II.

Minule jsem uveřejnil první část historek z domu na pražských Vinohradech, ve kterém jsem bydlel po mnoho let a rád, ale posléze jsem v něm už bydlet nechtěl. O to znechucení se postarali noví majitelé, kteří se snažili nájemníky z domu vyštípat; o tom možná později, ale jen málo, protože to už je za námi. I když by to vydalo na několik kapitol – jenže koho by to bavilo? Už bydlíme jinde a dobře. Člověk by se měl vracet hlavně k příjemným příběhům svého života; ono se to stejně časem trochu idealizuje samo. To horší se zapomíná a to lepší vystupuje na povrch. Zdá se, že ať je člověk optimista nebo pesimista, každý si potřebuje svůj život pozitivizovat - není to zajímavé zjištění? - ta cenzura je zřejmě mimovolní. S negativními vzpomínkami se špatně žije.

Posledně – v prvním dílu vyprávění o domě, ve kterém jsem už nechtěl bydlet, jsem začal od konce – od odstěhování a od doby, kdy jsme s mou ženou zůstali v bytě – ve vile v druhém patře, jak našemu bytu říkala moje maminka - sami. Dnes se vracím k době, kdy jsme do domu, ve kterém jsem bydlel 46 let, přišli.

Bydlel jsem předtím s rodiči, malou sestřičkou a s babičkou v malém bytě v malé vesničce kousek za Prahou. Nebyl tam ani obchod ani hospoda, nevedla tam silnice, jen polní cesta sypaná škvárou dováženou z blízké michelské plynárny, takže na ní nebývalo bláto; nebyl tam zaveden ani telefon. Totiž byl, ale když komunisti rozkulačili velkořezníka Vomáčku, odstranili i telefonní kabel do vesnice. Skuteční nositelé pokroku… My jsme obývali přízemní byt v rodinném domku, který patřil Národnímu výboru – pokoj a kuchyň v pěti lidech, bez koupelny. „Koupelnu“ naši vytvořili tak, že do rohu postavili kus od zdi souběžně s ní kredenc, za nímž bylo štokrle s lavórem; vchod byl krytý závěsem. V pokoji jsem spal já se sestřičkou a babičkou a moji rodiče si na noc rozkládali gauč v kuchyni.

Na vojně jsem si našel dívku, která pocházela z vesnice u Brna. Myslel jsem to s ní vážně, ale bylo mi 21 let a náš byt byl už tak dost těsný. Chtěl jsem, aby se přestěhovala do Prahy, abychom k sobě měli blízko, láska na dálku neměla vyhlídky. Její rodiče byli zásadně proti. Když přestěhovat, tak jedině jako vdaná. A bylo to. Bylo to trochu nelogické, protože má milá pracovala v Třebíči a bydlela tam v internátě. Domů jezdila jen občas. Její rodiče byli neústupní a moji až příliš tolerantní. Slovem mi to nerozmlouvali. Zdálo se, že postoj mých rodičů není rozumný, když mě klidně nechali hupsnout do manželství v tak nízkém věku a na takovou dálku. Ale ukázalo se, že to měli dobře spočítáno. Měli v Praze podanou žádost o byt, která neměla dosud mnoho bodů. Nevím, jak to tehdy chodilo, ale patrně jsme nebyli přes velmi skrovné a v podstatě nouzové bydlení nejpotřebnější žadatelé, navíc bez potřebných známostí a zřejmě i bez finanční zainteresovanosti příslušných referentů. Svou roli jistě hrálo i to, že naše vesnička tehdy nepatřila k Praze; dnes ovšem Praha sahá daleko dál a na místě našeho tehdejšího bydliště stojí dnes panelák na paneláku.

Oženil jsem se tedy a do roka se nám narodilo dítko. To, že byla má žena těhotná a bydlela na Moravě, dodalo už patrně dostatek bodů k žádosti mých rodičů o byt. Před Vánocemi přijel k nám na vesničku referent z Národního výboru v Praze 2 a oznámil nám, že nám byl přidělen byt na Vinohradech. Nevím, jestli chtěl jen vidět štěstí v našich očích nebo byl materiálnějšího založení. Myslím, že víc než kávu nedostal.

Byli jsme šťastni z mnoha důvodů. Já samozřejmě proto, že skončil náš kočovný způsob života, proto, že jsem v Praze pracoval, i proto, že už nebudu muset skládat uhlí z hromady před domem do sklepa. V Praze nosili uhlí až do sklepa uhlíři v putnách a člověk si jen dělal čárky na futro dveří sklepní kóje. Topili jsme tehdy uhlím i na Vinohradech. Má žena byla šťastná proto, že jako těhotná nebude už muset pendlovat mezi brněnským a pražským venkovem, což nás dost rozdělovalo a našemu vztahu neprospívalo. Má starší dcera se už narodila v pražské porodnici a s bydlištěm v Praze.

Když jsme se byli podívat na náš třípokojový byt s koupelnou a s rohovým balkonem (jaký přepych) ve čtvrtém patře, dostali jsme hned nabídku na výměnu bytu v tomtéž domě – na pětipokojový byt v druhém patře s okny a s balkonem přímo proti Rozhlasu. Naše štěstí bylo nezměrné. Tehdy jsme ještě netušili, co obnáší těsné sousedství s Rozhlasem; za pár let jsme to měli poznat. Pomníčky se jmény obětí z pražského povstání v květnu 1945 nás dostatečně nevarovaly. O tom někdy příště. Rád bych tohle téma načasoval na aktuální období, ale tolik dílů mé vyprávění o životě v inkriminovaném domě nebude mít.

Měnili jsme v domě byt s rodinou lékaře, který nedávno předtím zemřel. Jejich byt měl pět pokojů za sebou v řadě jako na zámku, původně průchozích. Naši předchůdci si byt rozdělili na dvě části a upravili tak, že se šlo z předsíně přes jediné dveře do druhé, oddělené části bytu. Ty dveře vedly do malé předsíňky, odkud byl vstup do dvou velkých pokojů. Z té malé předsíňky jsme si tehdy s mou ženou udělali malou kuchyňku a jedli jsme - kvůli malé šířce místnosti - na úzké polici u stěny jako v bufetu, ovšem vsedě. Původní kuchyň (která posléze sloužila jako pokojíček pro mou babičku) jsme zmenšili a z její části udělali druhou koupelnu. Naši si udělali kuchyňku z komory, která byla vlastně malým pokojíčkem pro služku. My jsme bohužel služku nikdy neměli.

Naši předchůdci byli poněkud nepraktičtí a šetrní. V té malé předsíňce hned za dveřmi měli štafle, na které lezli, aby pohnuli se žárovkou nad dveřmi, která občas zhasínala. Anebo možná neopravovali světlo, protože se hodlali přestěhovat. Byli jen čtyři a byt pro ně byl příliš velký. Ve velkém pokoji, který měl jedno okno do ulice a naproti druhé do dvora, měli stát prosklenou bílou kovovou skříň s lékařským náčiním. Tento krásný, velký pokoj s dvěma okny proti sobě a s dvěma vchody, jsem později jednoduše přepažil a vytvořil tak dětský pokoj s oknem do ulice a tichou ložnici s oknem do dvora. V tu chvíli měl byt sedm pokojů, dvě koupelny a dvě kuchyně. Většina oken vedla do Vinohradské ulice; tehdy už dva roky to nebyla Stalinova.

Jen trochu zrekapituluju jména této ulice. Nejprve to byla Říčanská a později Černokostelecká silnice. V roce 1884 byla přejmenována na Jungmannovu ulici a po připojení Vinohrad k Praze v roce 1920 dostala jméno po francouzském maršálovi z první světové války, Ferdidnandu Fochovi a říkalo se jí Fošovka. Za druhé světové války nesla jméno Schwerinova po pruském maršálovi. Po ukončení války se krátce do roku 1946 jmenovala opět Fochova; ještě téhož roku byla přejmenována podle J. V. Stalina a jméno Stalinova jí zůstalo do roku 1962, kdy byla konečně přejmenována na neutrální Vinohradskou.

Tak tedy najednou přepych: já se ženou a dcerkou jsme měli tři pokoje, kuchyňku a koupelnu, moji rodiče s mou sestřičkou měli tři pokoje, kuchyňku a svou koupelnu (původní) a moje sestřička měla svůj pokoj. A babička měla pokojíček s oknem do dvora. Babička přes den hlídala mou dcerku, takže do školky jsme ji dali až rok před školou.

V novém bytě byla spousta práce, kterou bylo nutno udělat. Můj otec pocházel z hospody, kterou vlastnil jeho otec, a jeho původním povoláním bylo účetnictví; pracoval v pojišťovně, po válce v americké nadaci UNRRA a posléze na ministerstvu výživy, a když ho vylili z ministerstva v rámci akce 70 000 do výroby, dělal nějaký čas revize v Pražských pekárnách a mlýnech, než ho opět vyhodili (poté, co odhalil manko vedoucímu pekárny, jehož bratr byl shodou okolností kádrovákem na podniku) a on se stal pomocným dělníkem na stavbě. Účetní a úředník. Naprosto nepraktický člověk, na manuální práce téměř nepoužitelný. Před svým synem to ale nemohl připustit, a tak když jsem opravoval nějaký přístroj, kibicoval a říkal mi, co a jak mám udělat. Přitom byl schopen nastavit elektrický drát provázkem.

Komoru naši předělali na kuchyňku a otec ji maloval – strop přes čtyři metry vysoko, rozvrzané štafle. Při tom malování spadl i se štaflemi. Velký div, že neutržil nějaké větší zranění. I pode mnou se štafle jednou složily – to když jsem snižoval strop v dětském pokoji. Chytil jsem se tehdy stropního trámku, který byl jen asi tři metry šedesát vysoko, a zůstal na něm viset. Seskočil jsem dřív, než by byl trámek povolil. Skok z té nepříliš velké výšky dopadl docela dobře.

Horší bylo, když otec v prostředním pokoji lakoval na štaflích horní část okenního rámu na bílo ve výšce asi 370 centimetrů. Upustil otevřenou pětilitrovou pikslu s lakem na zem – na koberec. Lak se rozstříkl na všechny strany a do výšky. Nepředstavitelná katastrofa. Když přišla maminka domů z práce (otec byl tehdy už v penzi), zapřísahal ji, ať do pokoje nevstupuje, zřejmě v mylném domnění, že hrůzné důsledky své činnosti rychle odstraní. To odstraňování důsledků trvalo pak mnoho a mnoho dní, včetně odstranění nepoužitelného koberce.

Pochopitelně mi trvalo hodně dlouho, než jsem se naučil poznávat lidi z domu, což je můj trvalý handicap. Ale bydleli jsme v tom domě velmi dlouho; za tu dobu se i dost partají vystřídalo. Na našem patře byly ještě další dva byty, obývané dvěma dcerami jednoho velmi známého malíře. Obě měly své rodiny. Naše bližší sousedka zpívala ve sboru Národního divadla, a tak přes nepříliš tlustou příčku bývaly často slyšet její pěvecké etudy. Ten malíř údajně dříve obýval celé patro, což muselo být celkem nějakých deset velkých pokojů, skutečně jako na zámku. Druhá sestra později provozovala kartářské řemeslo a trousily se k ní ženy. Je zajímavé, že chodit ke kartářce je hlavně ženská doména. Naše sousedka přiznávala, že její řemeslo je  věc praxe a psychologie.

Má první žena zažila v domě několik těžkých chvil s našimi sousedy, shodou okolností se sousedy z patra nad námi, a to ve výtahu. Pan P. si ji obvykle zálibně prohlížel a rád s ní pohovořil. Jednou se na ni ve výtahu vrhl a začal ji zuřivě líbat. Bydleli jsme jen ve druhém patře, ale patra to byla vysoká a výtah původní, pomalý. Co se takovému chlapovi, kterého jsme potkávali s jeho ženou a synem, vylíhne v hlavě? Asi nic, asi se mu mozek totálně zatemní.

Do třetího patra jezdil taky pan K., chlap jako hora, vídali jsme ho posléze dost často s krokem a postojem nejistým. Věděli jsme, že má doma hlučné rozepře; po čase se odstěhoval a paní K. později také. Vyměnila část rozděleného bytu, kterou obývala, za byt své kamarádky; ještě jsme čas od času paní K. vídali, jak jede ke své kamarádce do našeho domu na návštěvu. Jednou večer, když se pan K. vracel domů v podroušeném stavu, jel s mou bývalou chotí výtahem… Nevrhl se na ni lačně jako tehdy pan P., ale opile zavrávoral a padl na ni celou svou vahou a přimáčkl ji k podlaze, takže se jí dlouho nedařilo otevřít dveře výtahu. Kromě lehkého pohmoždění a řádného šoku se jí jinak nestalo nic.

S kamarádkou paní K., slečnou nebo možná paní S., která bydlela nad námi v části rozděleného bytu sama, jsem taky zažil příhodu. Bylo to v době, kdy byla ještě štíhlá; byla poměrně hezká, ale jinak jsem o ní nic nevěděl, jen to, že čas od času mívala pánské návštěvy; některé z nich se pokoušely o neviditelnost. Její pokoj byl nad naší ložnicí. Jednou jsem se v noci probudil a slyšel dlouhotrvající pláč. Když už jsem vstal a rozhodoval se, jestli nemám jít nahoru, uvědomil jsem si, že to není pláč, ale smích.

Občas k nám od slečny S. či od jejího souseda v rozděleném bytě nad námi prosakovala stropem v předsíni voda. Většinou to byla jejich chyba, ale někdy to bylo z prasklé vodovodní či odpadní stoupačky. Strop jsme měli jako mapu nějakého kontinentu. Stalo se to víckrát a tentokrát to bylo od pračky, která slečně S. vytekla prasklým odpadem na podlahu a odtud stropem k nám. Zazvonil jsem nahoře na její zvonek. Přišla mi otevřít, oblečená jen v průsvitném spodním prádle, v dost volných kalhotkách a podprsence a zeptala se, jestli mi ten její lehký úbor nevadí. Mne to dost udivilo, ale v podstatě mi to nevadilo, spíš to mělo vadit jí. Zavedla mě ke své pračce, zlikvidovali jsme spolu potopu a opravil jsem jí tekoucí odpad od pračky. Za celou tu dobu nepovažovala za nutné obléci si aspoň župan. Nestalo se nic, jen jsem měl docela pěknou podívanou, a myslím, že ledacos se stát mohlo nebo možná i mělo.

Ve třetím patře bydlela také rodina K. Potkával jsem je občas s malým chlapcem. Pak najednou zničehonic ten chlapec vyrostl a byl o půl hlavy vyšší než já, a uviděl jsem ho ve vojenském stejnokroji; potom jsem ho ještě párkrát potkal ve vojenském. Po čase zase zničehonic jsem ho uviděl jako ženicha s nevěstou a měli svatbu a za nějakou dobu nato měl dvě malé holčičky. Zas nějaký čas uběhl a vdávala se jeho starší dcera, hezká holka, a pak měla v kočárku mimčo. Vždycky se na mne při setkání hezky usmála. Jednou mě potkala, nesl jsem si z lékárny pár léků v lékárenské igelitce. Řekla mi se smíchem: - Jé, vy si nesete celou lékárnu!  … Nic divného, tak se život vyvíjí, ale mne udivilo, co všechno se kolem mne děje a jak ten čas letí, zatímco já si žiju svůj taky docela dost pestrý život. Ty události v rodině K. byly vlastně vnějším měřítkem běhu mých let. V domě, ze kterého jsem se nakonec odstěhoval, se rodina K. odstěhovala dřív než my, neměli nervy na tahanice s majiteli a na jednostranné zdražování nájmů. Od té doby jsem nikoho z rodiny K. neviděl.

Budete-li mít chuť , bude pokračování příště.