Dům, ve kterém jsem už nechtěl bydlet I.

Ten dům, ve kterém jsem už nechtěl bydlet, jsem opustil před dvěma a půl lety. Bydlel jsem v něm pěkně dlouho – 46 let. Za tu dobu to místo člověku přiroste k srdci. Váže se k němu pochopitelně množství historek, z nichž uvádím zatím jen zlomek.

Dům, ve kterém jsem už nechtěl bydlet I

Ten dům, ve kterém jsem už nechtěl bydlet, jsem opustil před dvěma a půl lety. Bydlel jsem v něm pěkně dlouho – 46 let. Za tu dobu to místo člověku přiroste k srdci. Leč od doby, kdy dům koupili noví majitelé, mi bydlení v něm trochu zhořklo.

Jako nájemníci jsme měli všichni zájem dům koupit. Jeden náš soused v domě tvrdil, že se dobře zná s lidmi z Městského úřadu a že nám koupi pohlídá. Ukázalo se, že pláče dobře, ale na špatném hrobě. Dům nám chytře vyfoukl někdo úplně jiný, kdo věděl daleko líp než my, jak na to. Nový majitel se rozhodl dosavadní uživatele bytů vyštípat a dělal to velmi nevybíravým způsobem. To však je pryč a nehodlám si kazit další léta nepříjemnými vzpomínkami. O těch peripetiích se zmíním možná někdy později.

Teď bydlím v Praze, zase na Vinohradech, v domě, který patří Městskému úřadu. Je to moc pěkný, nový byt, vybudovaný ve starém, secesním, památkově chráněném domě (což má i své nevýhody) z prostor, které dříve užívaly firmy. Po předchozím firemním boomu zřejmě nastal útlum, a tak ty prostory Městský úřad, kterému dům patří, nechal přestavět na byty.

Byt není příliš levný, má však tu výhodu, že nám nezvyšují nájem, protože jsme jej „vysoutěžili“ v dražbě nájmů v Praze 2. Teď máme nové sousedy a já s nimi mám starý problém, který jsem míval před léty v minulém domě. Neznám je a nepoznávám, když se potkáváme. V domě je to jednoduché, tam pozdravím každou dámu či staršího pána, i když do domu třeba nepatří. Ale stačí, abych sousedy potkal na ulici, a tam působím jako nezdvořák. Mimo dům je nezdravím, protože je nepoznám. Nemůžu přece na ulici zdravit každého. Ale samozřejmě přeháním, několik sousedů přece jen poznám. Například pána, který bydlí na stejné chodbě jako my, přímo proti našim dveřím. Nebo jednu dámu s jezevčíkem; dnes už poznám i ji, nejen jezevčíka. Pak dvě mladé dívky a maminku jedné z nich. Ta jedna z těch dvou dívek nedávno nastoupila do výtahu se třemi velkými psy, takže já už jsem se tam už nevešel. Druhá dívka je prostorově poněkud výraznější, tak tu taky poznám.

Nepoznávat známé lidi na ulici je můj dlouholetý nešvar. Já jsem z venkova, do Prahy jsme se přestěhovali před mnoha a mnoha lety. Na venkově jsem ovšem znal a poznal každého, naše vesnička kousek za Prahou měla jen asi dvacet čísel. Tam by to ovšem nebyl problém, někoho nepoznat, tam jsem zdravil každého, i lufťáky.

Horší ale je, že se mi stávají pěkné trapasy. Nejen že nepoznám lidi, které bych měl poznat, a vypadám jako nezdvořák nebo fouňa. Stává se mi občas, že potkám nějakou kočku, tedy dvounohou, a hezky si ji prohlédnu – se vším, co k ní patří. A pak ona mě radostně pozdraví a já poznám, že ji znám, nebo to taky třeba nepoznám. Ale do toho jejího radostného pozdravu bývá přimíšen údiv, jak podrobně jsem si ji prohlédl. Je to se mnou špatné, to se mi dříve nestávalo, že bych musel přemýšlet, odkud mě ta kočka zná, a třeba na to vůbec nepřijdu…

Tak tedy v nynějším bytě bydlím krátce, ale v tom předchozím jsem bydlel velmi dlouho, jak jsem se zmínil. Narodily se tam obě mé dcery; tedy narodily se v porodnici, ale v době, kdy jsme v tom domě bydleli. Obě vychodily blízkou školu Na Smetance. Teď mají obě svoje děti, moje vnoučata. A narodily se tam taky dvě vnučky mé nynější ženy; měl jsem je jako svoje, bydlely s námi do svých asi deseti let. Jedna z nich – Sofie - už má taky mimčo. Ta když byla ve třetí třídě základní školy, chodila za mnou a chtěla stále další a další příklady z matematiky. Když už jsem jí všechny dal a na žádné si už nemohl vzpomenout ani najít, naučil jsem ji umocňovat a odmocňovat. Sofie měla radost, časem to zapomněla, ale láska k matematice a zběhlost v ní jí zůstala. Školu končila se samými jedničkami, a to i přes ošklivou nemoc, která ji potkala a které úspěšně unikla (klepu na dřevo); snad jsem měl na tom jejím školním úspěchu malý podíl.

Byt to byl obrovský. 170 metrů čtverečních, původně pět pokojů v řadě za sebou jako na zámku, po přestavbách šest a půl, nebo spíš sedm pokojů, už převážně neprůchozích, tři kuchyně, dvě koupelny, pět mezipater, po nichž i pod nimiž mohl chodit téměř dvoumetrový vnuk mé nynější ženy vzpřímeně. Kdyby se do plochy bytu započítala i ta mezipatra, měl by byt plochu nějakých 230 metrů čtverečních. Světlost pokojů, tedy výška jejich stropů, byla 410 centimetrů. A nahoře byla mimo jiné dílna a sauna. Jo, jo, sauna mnou vlastnoručně vybudovaná, a o té naši bývalí domácí nic netušili. To by byl mazec, kdyby na to bývali přišli! No, koneckonců, jakýpak mazec – dřevěná vestavba, kterou jsme zlikvidovali spolu se všemi ostatními před odstěhováním. Ale těch sporů a soudů a tahanic, co bylo! O další kuchyně a o mezipatra… Už je to za námi. Dovedete si možná představit, jak velkým trnem v oku majitelů domu jsme byli. Za ten byt, který jsme my obývali, chtěli prodejem získat o 1 milion korun víc, než kolik zaplatili za celý dům. Věru převratná doba.

Jeden čas nás v tom dřívějším bytě bydlelo deset – tři domácnosti, vlastně čtyři, protože ženin svobodný syn byl taky samostatná domácnost a obýval jednu kuchyňku a jeden pokojíček – dříve komoru pro služku. My jsme ovšem nikdy žádnou služku neměli. Proto taky měl byt tři kuchyně či kuchyňské kouty.

Rok po Sametové revoluci přijel na Silvestra ženin bratranec Štěpán – malíř, který žil v Itálii. A protože měl kamarády po celém světě, dílem emigranty, pozval je k nám. A tak u nás, respektive u mých rodičů bylo 30 lidí z celého světa. Do seznamu hostů Štěpán zapsal: 5 Itálie, 2 Austrálie, 2 Kanada, 2 Francie, 1 Havaj… Nadiktoval jsem mu tehdy a on to napsal: + 2 tučňáci.

Ale v druhé části bytu, kde bydlela rodina ženiny dcery, bylo tehdy taky asi 30 lidí, dílem Čechů, dílem Němců, protože ženin zeť byl Němec. A tak náš byt tehdy pojal celkem nějakých 60 - 70 lidí. A všichni byli veselí, měli radost a nepřekáželi si. Taliáni vařili pastu a nalévali své dovezené víno z kanystrů. O půlnoci se šlo na blízké Václavské náměstí a tam to bylo veliké – však pamětníci pamatují.

Ke konci, když už se všichni naši spoluobyvatelé z našeho bytu odstěhovali a moji rodiče zemřeli, jsme v tom bytě, kterému moje maminka říkávala vila v druhém patře, zůstali s mou ženou sami dva. Když jsem chtěl svou choť najít, musel jsem ji volat jménem. Když se mi z některého kouta bytu ozvala, musel jsem se ještě zeptat: - A kde jsi? Teprve když mi řekla, kde, mohl jsem ji najít. Pochopitelně uklízet ten byt a platit ho sami dva (tedy uklízet jedna a platit dva), to už bylo nad naše síly. A tak se k nám přistěhoval ženin téměř dvoumetrový vnuk Šimon se svou přítelkyní a pomáhali nám s bydlením a placením. Jinak jsme šli bydlet pod most, protože po vydání zákona o jednostranném zvyšování nájemného vyměnit naši rezidenci za menší byt by byl zázrak; nikdo o velké, drahé a dále se zdražující byty nestál.

Jednou jsem byl večer doma sám a v kuchyni jsem v papiňáku vařil vepřové koleno na tlačenku, kterou občas vyrábím. Nebyl jsem ale v kuchyni, nýbrž na jednom z konců bytu – v pracovně, do níž se šlo z kuchyně přes malou halu a velký pokoj. Protože jsem tehdy měl špatný čich - vlivem častých alergických rým - necítil jsem ani přes troje otevřené dveře, že se všechna voda vyvařila a koleno pěkně uhelnatí. Nic jsem nevěděl a vesele jsem psal na počítači.

Šimon přišel domů a už v předsíni za dveřmi bytu pro kouř nic neviděl. Uhodl, že autorem pohromy jsem já – kdo jiný taky - otevřel dveře na balkon do ulice, aby aspoň část dýmu vyvětral, a jal se mě hledat v domnění, že někde ležím přiotráven v posledním tažení. Nakonec mě našel spokojeně píšícího a sdělil mi vzrušeně, co se děje. Vyskočil jsem, běžel do kuchyně a zavřel plyn pod naprosto černým papiňákem, který se už barvil do červena. Jenže po otevření balkonových dveří se následkem průvanu vyvalil dým do ulice a za malou chvíli přijelo několik aut policistů a hasičů, které kdosi přivolal. Asi patnáct mužů v uniformách vdusalo do našeho bytu a jalo se zajišťovat situaci, která byla už zajištěná. Mně naštěstí nezajistili, zřejmě proto, že já jsem je nepřivolal. A tak se to tehdy obešlo bez zaplacení přivolané pomoci.

Ale netrvalo dlouho a náš byt navštívili hasiči znovu. Griloval jsem si, jsa doma sám, v otevřené plynové troubě večeři – jitrničku a jelítko. Odhadnuv bystře, že po večeři budu mít žízeň, vyběhl jsem dolů do krámku k Vietnamcům pro dvě lahvinky piva. Můj odhad byl jistě správný, leč mé počínáni nikoli, neboť jsem za sebou zaklapl dveře, klíčů nemaje. Nedostal jsem se ani do zamčeného domu, nikdo zrovna nešel - a doma nikdo. Před mým duševním zrakem začínala už pomalu večeře v troubě doutnat a černat, začínaly ji olizovat plameny, které se za minutku vyvalí z trouby. Zkáza byla neodvratná. Nebylo zbytí. Vytočil jsem v mobilu, který jsem měl naštěstí v kapse číslo 155 nebo 112 – dnes už nevím – a ohlásil, že za čtvrt hodinky začne v mém bytě hořet. A opět houkání a ječení na ulici a opět policejní a hasičská auta a dusající muži v uniformách. Domovní dveře otevřeli snadno po zazvonění na všechny partaje v domě; vyběhl jsem s nimi do druhého patra, hasiči otevřeli raz dva zaklapnuté dvoukřídlé dveře planžetou, vběhli do kuchyně a zavřeli plyn. Díky Bohu, neštěstí zažehnáno, neplatil jsem nic, neboť katastrofa byla očividně reálná.

Hasičský zásah byl tak pohotový a tak bleskový, že jsem ještě snědl svou večeři, která byla tak akorát, a dobře zapil pivem doneseným od Vietnamců.

Historek z domu, kde jsem už nechtěl bydlet bylo za ta léta pochopitelně mnohem více. Pokračování příště.