Homosexualita versus homofobie

Co je normální v přírodě, je normální u lidí, tvrdívá se v diskusích o homosexualitě. Ale je skutečně to, co je běžné v přírodě, také vhodné pro lidi?

Homosexualita versus homofobie

V časopise 21. Století z února 2015 je obsáhlý článek Michala Andrleho, nazvaný Gayové v říši zvířat. Píše se v něm, že homosexuální chování je v přírodě běžné - od hmyzu až po naše příbuzné, tj. až po primáty. Výzkumy vedené biology tak nepotvrzují předsudky, které se shodují v tom, že homosexualita je proti přírodě, píše se v článku. A naopak – z celého článku se dá usoudit, že co je normální v přírodě, je normální u lidí - i když v něm takové explicitní tvrzení nenajdeme. V tomto eseji jsou citovány poznatky a citáty z článku i odjinud (z internetu); citáty jsou uvedeny kurzivou.                                                    

Článek je velmi dobře napsán a přináší množství zajímavých informací o homosexuálním chování a o jeho nejrůznějších podobách v živočišné říši. Klade se v něm na začátku otázka, koho bychom mohli za homosexuála vůbec považovat. Je to jedinec, který se tu a tam „zapomene“ s někým stejného pohlaví? Nebo ten, kdo dává takovým vztahům přednost před jinými? A tak v přírodě najdeme množství variant chování, která lze případně označit za homosexuální. Překvapivé je to, že nejméně běžnou z nejrůznějších možností je ta, kdy si skutečně čistí homosexuálové vybírají partnera stejného pohlaví, přestože mají možnost volby, která by mohla vést ke zplození potomstva (alespoň tak je článek charakterizuje). K čistým homosexuálům podle článku patří berani ovce domácí. Až 10 % z nich dává přednost výhradně jiným beranům a o ovce naprosto nejeví zájem.

Když to porovnáme s lidskou homosexualitou, proti údajným čtyřem procentům u lidí je to hodně. Nikdo ovšem nezná motivaci beranů k homosexualitě. Nevíme, jestli o tom mlčí jen článek nebo i výzkumy. Neuvádí se ani, zda ovce (samičky) jsou také homosexuální; dalo by se soudit, že ne. A tak se neví, zda jsou berani homosexuální sami od sebe nebo zda jejich chování plyne třeba z nezájmu ovcí, a tedy z frustrace pocházející z absence sexu, jako je tomu v některých případech (u lidí, např. vlivem dlouhodobého pobytu ve vězení), či jestli má jiné příčiny.

Článek dále uvádí příklady tučňáků, kteří tvoří velmi stabilní homosexuální páry v řadě zoologických zahrad. Bohužel chybí příklady z volné přírody. Je známo, že v zajetí se často zvířata nechovají právě přirozeně, takže neposoudíme reprezentativnost tohoto případu. A tak neznáme rozdíl mezi tím, jak se chovají samice a samci tučňáků v zajetí a jak v přírodě a zda se v přírodě chovají stejně jako v zoo.

Dále se v článku tvrdí, že jedinci holubů či racků téhož pohlaví jsou schopni společně vychovávat potomstvo. Náklonnost k sobě projevují u racků jak dva samci, tak dvě samice.  Homosexuální páry labutí černých či plameňáků jsou občas jakýmisi zloději vajec. Počkají, až oplodněná samice naklade vejce, aby ji poté vyhnali a hnízdo sami obsadili. Důvodem je zjevně to, že dva silní samci dokážou o budoucí generaci pečovat efektivněji. Možná. Ale třeba je důvodem něco úplně jiného. Nikdo labutě černé nezpovídal a seriózní výzkum chybí.

Samec naší kachny divoké zůstává heterosexuálem často pouze do doby, než samice naklade vejce, píše se v článku. Pak ji zanechá se snůškou (a s péčí o mláďata) a začne tvořit pár s jiným, stejně jako on atraktivně zbarveným samcem (jinak asi samci zbarvení nejsou). V tomto případě se však neuvádí, zda jde o homosexuální pár. Toto chování připomíná jiná zvířata (slony, medvědy, lvy aj.), kteří se o své potomstvo vůbec nestarají. U slonů žijících v zajetí bylo pozorováno, že 45 % všech sexuálních kontaktů je mezi jedinci stejného pohlaví, ať už mezi samci či mezi samicemi. Je to stejný případ jako u tučňáků – reference v článku pouze o zvířatech žijících v zajetí.

Daleko častěji než o trvalé páry jde v přírodě o krátkodobější partnerství. Odhaduje se, že u bizonů či u žiraf samci kopulují častěji mezi sebou než se samicemi. Je ale známo, že samice žiraf jsou schopny páření jen asi 2 týdny v roce. Zajímavé je zjištění vědců u domácích krav. Vědci odhadují, že chuť krávy na její družku je výsledkem hormonálního procesu, jehož spouštěčem je přítomnost býka. Půjde zde patrně o důsledek přebytku hormonů bez možnosti jejich adekvátního uplatnění.

Delfíni jsou známi svým značným sexuálním apetitem. V zajetí se snaží kopulovat s nejrůznějšími neživými předměty či dokonce s lidmi. U delfínů skákavých se příležitostnému sexu se stejným pohlavím věnují jak samci, tak samice, a to s dost vysokou frekvencí. U těchto velmi společenských tvorů hrají sexuální kontakty zjevně velmi významnou roli v utužování sociálních vazeb, píše se v článku.

Zajímavé jsou poznatky o našich příbuzných, o primátech. Mnoho z nich žije skupinovým životem s velkým počtem nejrůznějších společenských vazeb. U japonských makaků červenolících často vznikají jak mezi samci, tak mezi samicemi dočasné koalice, založené na výměně fyzických rozkoší. U našich nejbližších příbuzných, u šimpanzů učenlivých, ale zejména u šimpanzů bonobo existuje pestrá škála různých forem intimností, jimž se věnují s vysokou frekvencí napříč oběma pohlavími. Sex je u nich nejen platidlem, ale především způsobem, jak snižovat vnitrodruhovou agresivitu, a to způsobem skutečně nesmírně efektivním. Šimpanzi bonobo se svým genetickým fondem z 98,8 procenta podobají lidem. Podle biologů jsou právě samičky tohoto ohroženého druhu schopny jako jediné v živočišné říši prožívat orgasmus. Sex se v jejich společenství zároveň stal určitým obchodním artiklem. Samičky si za něj nechávají "platit" například cukrovou třtinou, pomerančem nebo banánem.

Samečci alky malé zneužívají páření se stejným pohlavím v rámci boje o potenciální partnerku. Samci se schválně páří s jinými, aby je zdeptali a tím vyřadili z okruhu konkurentů. Stejně jako samečci alky malé, tak i kozy se mnohdy oddávají lesbickým hrátkám. Chtějí tím navnadit kozla.

Zajímavá je sexualita u hmyzu. Vyvinuli se tak, že se páří rychle a bezohledně. K páření využívají jakoukoliv příležitost. Jsou-li příliš pomalí, pak jejich evoluční vyhlídky slábnou. Míní se tím patrně vyhlídky na přežití druhu. Toto omezení může za většinu pozorovaných páření mezi dvěma samci. K většině totiž došlo v podstatě omylem. Kvůli rychlosti nebývá na pátrání po pohlaví partnera mnoho času. Byly dokonce pozorovány případy brouků, kteří se chtěli spářit s neživým předmětem, například se skleněnou lahvičkou. Jindy vede k omylu takzvaná feromonová voňavka, jíž je samec po spáření se samičkou navoněn a další samci si jej tak snadno spletou.

Jiným motivem sexuálních kontaktů mezi samci hmyzu může být záměrné ničení konkurence (kopulačních orgánů jiných samců), pozorované u řady druhů denních i nočních motýlů. Během divokého páření štěnic dojde občas i na kontakty stejného pohlaví. U některých brouků se samičky sdružují proto, aby si jich samci snadněji všimli a nemohli jim odolat. Zkrátka – ve světě bezobratlého sexu se stejným pohlavím jde spíše o to, jak přelstít své konkurenty, uzavírá článek.

Množství příkladů v článku je patrně jen malou částí variability v celé přírodě. Jisté je, že přežít mohou jen živočišné druhy se značně vyvinutou sexualitou. Dá se dokonce říci, že silná sexualita je podmínkou přežití živočišných druhů i lidí. A tato nesmírně významná sexualita zcela přirozeně může mít a má nejrůznější modifikace, které třeba naopak nevedou k zachování druhu, ale nabývají jiných funkcí. Buď jsou naprosto neúčelné či samoúčelné nebo mají funkci komunikační (zvířata mají oproti lidem možnost komunikace značně omezenou), společenskou, taktickou a strategickou (u hmyzu), záchovnou (pokud díky homosexualitě zůstává zachována heterosexualita) a kdovíjakou ještě. Určitě si nemůžeme dělat nároky, že jsme schopni rozklíčovat a spolehlivě interpretovat veškeré chování živočichů.

Je ovšem otázka, jestli zjištění, že homosexualita je v přírodě běžná, má nějaký význam pro chování lidí.

Víme třeba, že u mnoha živočišných druhů existuje silný pud a chování teritoriální. Mnozí živočichové jsou schopni fyzicky zničit teritoriální konkurenty. U šimpanzů vědci pozorovali, že tlupa těchto primátů (našich nejbližších příbuzných) dokáže napadnout cizího jedince (šimpanze) na jeho území a nemilosrdně ho zabít. Armády mravenců proti sobě válčí hlava nehlava. Sršni dokážou vniknout do včelího úlu a povraždit všechny včely, patrně proto, aby se mohli zmocnit jejich medu.

Víme velmi dobře, že člověk je rovněž tvor teritoriální. Důkazem jsou války, které provázejí lidstvo v celé jeho historii. Ale nejen války o území. Jsou tu i války a revoluce, jejichž příčinou je boj o moc či o myšlenky, které jsou často (ne-li vždycky) nakonec formou boje o moc. Dokonce i religiózní konflikty jsou jen jinou podobou boje o teritorium a o moc. Lidé jsou v konkurenčních bojích mnohem vynalézavější než jiní živočichové a jejich vraždění je nesrovnatelně efektivnější.

Známe z přírody případy hromadných sebevražd. Známe kanibalismus následující po sexu (pavouci) nebo již během spojení (kudlanka nábožná). Běžný je parazitismus, kdy parazit totálně zničí svého hostitele. Kukačky zase podstrčí své mládě cizím rodičům; malá kukačka ještě nemá peří a už vyhazuje z hnízda ostatní ptáčata a nechá se vykrmit jejich rodiči. Delfíni jsou známi mimo jiné tím, že jejich samci společně znásilňují samice. Nebezpečí znásilnění čelí i osamocené samičky lachtana hřivnatého.

Vědci či znalci přírody by přinesli tisíc dalších podivností živočišné říše. Můžeme paušálně říct, že chování, které je v přírodě běžné, je dobré i pro lidi? Můžeme aplikovat chování našich příbuzných, šimpanzů a pojmout sex třeba jako platidlo nebo jako způsob, jak snižovat vnitrodruhovou agresivitu? Sex za úplatu je běžný nejen u šimpanzů, ale například u dravé mouchy kroužilky; sameček si ještě před námluvami musí obstarat příhodný dárek. Místo šperku tak před samotným milostným aktem obdaruje svoji vyvolenou porcí šťavnatého hmyzu. Ti, co si chtějí užít delší sexuální hrátky, pak kořist ještě zabalí do kokonu z vláken. Bylo by to jistě pro lidi zajímavé a inovativní.

Může být znásilňování, běžné u tak inteligentních zvířat, jako jsou delfíni, aplikovatelné na lidi? Proč  trestat znásilňování, když je běžné v přírodě? Vždyť je přirozené. Agresivita, války, boj o moc, parazitismus, kanibalismus, ničení konkurence, znásilňování, skupinový sex, promiskuita, jsou v přírodě běžné; jsou tedy v pořádku i mezi lidmi? Homosexualita je víceméně běžná v přírodě; má množství forem, příčin a důsledků a ani všechny neznáme. Je tedy proto přirozená i mezi lidmi? Má homosexualita u lidí nějakou funkci? Možná svou funkci (nevím, jakou) měla u našich předků.

Mám za to, že citovaný článek lze brát pouze jako zdroj informací a zajímavostí o sexualitě a homosexualitě některých živočichů a jejích formách či podobách v přírodě a v zajetí, ale pro posuzování forem lidské sexuality či homosexuality z toho neplyne absolutně nic. Článek se k tomu sice explicitně nevyjadřuje, ale já bych rád uvedl závěr, že to, co je v přírodě běžné a přirozené, ještě zdaleka nemusí být dobré (i když je možná přirozené) pro živočišný druh homo sapiens sapiens.