Randění dříve a dnes

Občas se mi připomenou idylické doby let padesátých, šedesátých, kdy se dalo randit bez problémů i v Praze. Bydlel jsem sice v té době na venkově za Prahou, ale randit jsem začal v Praze, neboť odtud byly mé první známosti.

Vlastně jsem ve skutečnosti začal na venkově, ale to se tak úplně nepočítá. Té zcela první dívce, kterou jsem si našel, Evě, bylo čtrnáct, stejně jako mně. Jel jsem za ní párkrát na kole do Říčan, prohodili jsme pár vět a jel jsem zase zpátky. To mi paradoxně připomnělo mého nyní čtrnáctiletého vnuka. Ten má nevím kolikátou dívku, a jak mi řekla jeho matička, má dcera, nemyslí ve škole na nic jiného než na přestávky a na holky. Však taky podle toho vypadají jeho známky. Dokonce požádal svou matku, aby mu koupila prezervativy, že sám se stydí. Má to samozřejmě i svou světlou stránku, já jsem ve čtrnácti snad ani nevěděl, co a na co prezervativ je. A jak jsem se před pár dny dozvěděl, už měl chlapec sex. Tomu říkám pokrok.

První dívku - po té dětské říčanské lásce - jsem si našel v sedmnácti letech v tanečních. Když jsem pro ni přišel před jejich dům v Dejvicích, pozvala mě nahoru. Její rodiče se na mě neusmívali. Zdálo se jim, že jsme příliš mladí. To je ovšem dnes k smíchu. Věra byla z Prahy a randit jsme jezdili do tehdy málo navštěvovaného romantického Prokopského údolí. Tam jsme mohli bez problémů dělat cokoliv. Ale nedělali – kromě líbání a objímání - nějak mě to další v té době ani nenapadalo.

Druhou dívku jsem si našel v jazykovém kurzu. Byla to Maďarka, ale mluvila perfektně česky. Jmenovala se Ildikó. Randili jsme třeba v parku před Hlavním nádražím, v dnešním Sherwoodu. A už to nebylo pouhé líbání a objímání. Dnes v těch místech absolutně nemyslitelné. Ale s Ildikó to netrvalo dlouho, někde jsme překročili bludný kořen. Dali jsme si rande a pak jsme se nesešli. A oba jsme se dušovali, že jsme byli ve smluvenou dobu na daném místě.

Pak jsem šel na vojnu, kde jsem si našel dívku v divadelním souboru, který jsem založil a vedl. Na zkoušky jsme jezdili do Třebíče (mimo okruh posádky, kam vojáci normálně nesměli) a s námi obvykle jel někdo z našich důstojníků. Dívky byly z dívčího internátu v Třebíči – Borovině. Jezdili jsme Tatrou 815, takzvanou mandelinkou, sedával jsem na korbě vedle Vlasty a drželi jsme se za ruce. Byly to zlaté časy. I když někteří naši velitelé, například desátník Tuček, se nemohli s touto naší výsadou srovnat. Byl jsem ještě bažant. Však mi taky chlapec nic dobrého neudělal. O tom ale píšu jinde.

Na rande jsem za Vlastou většinou jezdil do Třebíče. Tohle randění (odmyslím-li si, že jsem byl stále jednou nohou ve vojenském arestu kvůli vycházkám mimo okruh posádky) bylo ovšem idylické po všech stránkách: Ona ta Třebíč není žádné velké město.

Randění v Praze v sedmdesátých letech bylo tak někde na hraně. Dalo se ještě ledacos podnikat, ale už to nebylo všude bezpečné. Šmíráků a různých dalších úchylů přibývalo. Doprovodný jev velkoměsta - i když ona ta Praha taky není kdovíjak velké město. Byl jsem například na schůzce v pražském nuselském parku Jezerka. Krásný, romantický park. Nedělal jsem se svou milou nic zvláštního. Seděli jsme v altánu, drželi se za ruce, povídali jsme si a děly se jen nějaké drobné důvěrnosti. Za námi dovnitř nakoukl nějaký úchyl a zařval nám do ucha: Šoustat, šoustat! A několikrát to, vzdaluje se, opakoval. Bylo po romantice, odešli jsme.

Jednou jsme s mou milou stáli na Kampě u zdi nad Vltavou, v blízkosti jezu. Krásné, romantické místo. Slyšíte jen jez, zvuky města k vám nedoléhají, máte pocit, že jste v přírodě. Už se začínalo stmívat, odcházeli jsme. Když jsme došli na Újezd, zjistil jsem, že nemám pánskou taštičku, jaká se tehdy nosila. Zřejmě jsem ji zapomněl na zdi u jezu. Šel jsem tedy rychle zpátky, abych ji pokud možno našel já, dřív než někdo jiný. Cestou mě někdo neurvale drapl za ruku: Kam letíš, ty vole, choď pomalu, vyplašíš nám tady párky. A kolem mě se shluklo několik chlapů, tvářících se velmi  nepřívětivě, jen mi nějakou vrazit. Nikdy by mě nenapadlo, že šmíráci mohou být tak agresivní a snad dokonce organizovaní. Do té doby jsem měl představu, že to jsou osamělí, bojácní lidé.

Když jsem dorazil ke zdi, taštička už tam nebyla. Měl jsem v ní všechny doklady, klíče, peníze, několik zbytečností. Hloupá móda. Musel jsem si nechat udělat duplikáty všech dokladů, což nebylo příliš drahé, ale hlavně to trvalo a byla to otrava. Po čase jsem našel svou taštičku pohozenou u sklepa v našem domě, rozervanou a prázdnou. Měl jsem z toho velmi nepříjemný pocit. Ten pacholek nálezce  zjistil, kde bydlím, měl mé klíče a dával mi to vědět. Jako by mi vyhrožoval: Ták a mám tě v hrsti. Klíče od bytu jsem nechal vyměnit a nic dalšího se bohudík nedělo. V bytě nás tehdy bydlelo hodně a vždycky byl někdo doma.

Dneska je to pasé, dnes mi žádné randění v pražských parcích nehrozí. Ani bych to nechtěl podniknout. Dnes musí mít milenci nějaké zázemí. Ve dne je to v parku hezké, ale moc se toho tam dělat nedá. I když, viděl jsem už taky ledacos. Třeba v houští za Národním muzeem nebo v Riegerových sadech. Ovšem ve dne. Ale večer a v noci? Tehdy, za totáče bylo přepolicajtováno, dost mně to tenkrát vadilo. Co chvíli vás perlustrovali, několik hodin drželi na strážnici. Tehdy byli policajti páni a dávali to najevo. Ale dnes? Kde jsou ty idylické doby iluzorního bezpečí?