Velká paštiková soutěž

Nedávno jsem oslavil své půlkulaté narozeniny. Má starší dcera Daniela přišla s nápadem, při jehož realizaci jsem se pěkně zapotil. Ona ale víc. Vymyslela k mým narozkám Velkou paštikovou soutěž. Ta spočívala v tom, že

my dva budeme soutěžit ve výrobě paštik. Soutěž, včetně mých narozenin, se bude konat u ní. Po delší diskusi jsme se dohodli, že vyrobíme každý tři paštiky zhruba po jednom až půldruhém kilogramu váhy. Jedna bude povinná a dvě volitelné. Povinná bude vepřová, volitelné budou dle vlastní volby.

Dáda (říkáme jí tak od doby, kdy její mladší sestra Olinka byla malá), navrhla, že se té soutěže zúčastní kromě rodiny i další pozvaní hosté, přátelé její a moji. Hosté budou zároveň hodnotiteli. Každý z nich přinese láhev vína a přidělí ji podle svého názoru nejlepší paštice. Vše jsme prodebatovali a bez utajování jsme spolu prodiskutovali tipy na další paštiky: drůbeží a zvěřinové.

Dáda velmi ráda a s velkou chutí vaří. Nedávno zhubla o mnoho kilogramů a nemůže tím pádem moc jíst. Podle mého názoru si to kompenzuje vařením.

Ještě musím zmínit, že já už dost dlouho vyrábím paštiky, a taky tlačenky; dříve jsem vyráběl i jitrnice. S domácí řeznickou výrobou jsem začal ještě za hlubokého socialismu, což právě byl ten důvod. V té době totiž řeznické výrobky za moc nestály, nebyly většinou chutné, byly odbyté jako ostatně většina tehdejšího zboží. Nebyla konkurence, nebyla touha po zisku, kterého by se dalo dosáhnout kvalitou. Zisku se dosahovalo jinak - podpultovým prodejem, protekcí, partajními funkcemi, různými podvody, drobnými i velkými krádežemi. Podle toho, kdo měl k čemu přístup. Všeobecně platilo heslo:kdo nekrade, okrádá rodinu.

Perlička:jednou jsem vyráběl doma v kuchyni jitrnice podle receptu na zabíjačku. Byla v něm samozřejmě velká množství jak masa, tak soli a koření. Dcera mé ženy Jana se dala do smíchu, když mě viděla u jitrnic s logaritmickým pravítkem – přepočítával jsem množství ingrediencí na své množství masa. Pracoval jsem tehdy v konstrukci a logaritmické pravítko byl můj pracovní nástroj. Dnešní kalkulačky neexistovaly. Používal jsem i logaritmické tabulky a tabulky goniometrických funkcí, ale na jitrnice by byly příliš přesné nebo nevhodné.

Nyní, v raném kapitalismu, pokračuju v domácí řeznické výrobě z jiného důvodu. Zkuste si koupit například balenou paštiku a přečtěte si, co všechno obsahuje. Kolik éček, barviv, přírodně identických aromat, všelijakých protispékacích, protihrudkovacích a ochucujících látek, kolik sajrajtů včetně konzervantů. Krájené paštiky a jiné zboží na tom nejsou líp, jen se to na nich nedočtete. Mám za to, že mnohé alergie a možná i nemoci jsou způsobené průmyslovou výrobou potravin. Takže bohužel,, ani v kapitalismu, natožpak v jeho raném stadiu jako u nás, neplatí obecně, že se zisku dosahuje hlavně kvalitou.

Tlačenku jsem se naučil dělat podle chuti té, která se dělala při zabijačkách v rodině mé bývalé ženy na moravském venkově. Podle mé bývalky byla ta moje velmi dobrá a blížila se mému moravskému vzoru. A má bývalá žena byla z domácích zabíjaček pěkně zmlsaná, zdaleka všechno nejedla. Dnes tedy vyrábím už jen tlačenku a paštiky Jitrnice se mi zdají být kvůli shánění a používání střívek komplikované. Ale třeba se k nim někdy vrátím.

Paštiky obvykle steriluju ve sklenicích a občas jimi podarovávám rodinu a přátele. Ale tentokrát Dáda nakoupila v IKEI šest forem – srnčích hřbetů; tři pro sebe a tři pro mne. Takže jsme zapékali. Nezištně mi doporučila serverPinterest, kde je nepřeberné množství receptů. Rovněž nezištně mi poradila, že do každé paštiky patří aspoň jeden stroužek česneku, což jsem zkusil u dvou – u drůbeží ne. Řekli jsme si, že na paštiky by se hodil i aspik. Takže soutěž, ale i spolupráce. Já jsem před pár lety Dádě dal svůj recept na paštiku. Dělám ji trochu odlišně od těch, které člověk může najít v kuchařkách nebo na netu. Vyrábím jen pečenou paštiku. Koření si kombinuju sám a jako základ většinou používám Staročeské koření, které se těžko shání a nemívá standardní složení, doplňuju ho podle druhu paštiky bílým pepřem, skořicí, hřebíčkem, muškátovým květem nebo oříškem, vínem a koňakem. S alkoholem se musí opatrně, stejně jako s kořením. Dáda nakupuje koření U Salvátora, prodavač jí připravuje speciální směsi.

Má dcera dělá s oblibou hrubozrnné paštiky. Já většinou též, ale tentokrát jsem maso (a u vepřové paštiky i játra) rozmixoval najemno a do vepřové vložil nasekané blanšírované mandle (sám si je blanšíruju), aby bylo do čeho kousnout. Do drůbeží a do zvěřinové jsem dal mandle a brusinky. Na drůbeží paštiku jsem koupil kachní čtvrtky, na zvěřinovou daňčí maso. Do obou posledně jmenovaných jsem podusil kachní játra na množství cibule a vložil do najemno rozmixovaného masa větší kusy jater.

Aspik jsem vyrobil z želatiny, která se v drogerii prodává v prášku. Do želatiny jsem místo jen vody použil vývar z masa a lák z ostré zeleniny ve skle a nakladl do ní vařená vejce na plátky, hrášek, krájené kapie apod. Trochu jsem měl problém s překlopením aspiku na paštiky, ale vyřešil jsem ho tak, že do forem, v nichž jsem dělal paštiku, jsem posléze dal alobal a pomocí něho přenesl a překlopil aspik na paštiky. Alobalem jsem vyložil formy i před zapečením paštik, líp se vyklápějí. Zapékají se tak, že se formy vloží do většího pekáče, zalijí do dvou třetin vodou a pečou se ve vodní lázni.

Oba jsme to vše vyráběli dva dny předem, aby výrobky byly čerstvé, a byla to pěkná makačka. Povedly se nám oběma. Dáda udělala aspik s houbičkami, byl moc dobrý. Jako volitelnou udělala kachní paštiku a jelení. Ozdobila je ovocem. Dost mě překvapilo, že Olinka, má mladší dcera, okamžitě poznala autory všech paštik; stejně jako mnozí další hosté. Asi nás dobře znají. O to složitější měli hodnocení.

Zeť mé ženy Ondra dělal krutého skrutátora. Shromažďoval a zapisoval přidělené ceny (láhve vína) a dohlížel na regulérnost akce. Všichni chodili s talířky, ukrajovali si kousky a ochutnávali. Jedli nejen paštiku, ale i všelijaké dobroty, které navíc připravila Dáda, moje choť a já, a možná i někdo další. Já jsem též ochutnával, nejedl jsem za celý večer nic jiného než paštiku. Říkal jsem si, že je velmi těžké vybrat tu nejlepší.

Akce nespočívala jen v lukulských hodech, tedy v materialistické podobě oslavy. Měla i uměleckou stránku. Říkávám, že oslavovat jídlem je barbarský pozůstatek z dob, kdy o jídlo byla nouze, že by slavit by se mělo třeba recitací básní.

Dáda pozvala své přátele. Svou kamarádku Vladanu s dvěma holčičkami, Béďu, s kterou kamarádí už od školky a tři své spoluzpěváky, s nimiž zpívá v kvartetu renesanční písně. Její kolega zpěvák Kuba zpíval a hrál na loutnu, Dáda, Gam a Kristýna pěli. Zazpívali mně k narozkám několik písní o lásce a erotice. Nejdříve česky interpretovali obsah a pak zpívali v původních jazycích. Moc pěkné to bylo.

Vnučka mé ženy Sára přivedla a přivezla s manželem své děti, pětiletou blonďatou princeznu Elišku a batole Adámka. Ten se dobatolil před zpěváky a napjatě je celou dobu, vztyčen na kolenou, poslouchal a pozoroval.

Pak přišlo vyhlašování cen a přidělování lahví vína. Získal jsem docela slušnou zásobu vín. Zlato jsem vyhrál já za daňčí paštiku, stříbro Dáda za jelení a bronz opět já za vepřovou. Takže největší úspěch měly obě zvěřinové; možná pro svoupikantérii. Paštika se zdaleka všechna nesnědla, ani další pochutiny. Dáda zabalila všem účastníkům bohatou výslužku. Měla s organizací, přípravou akce a s obsluhováním mnoho práce a výdajů. Budiž za to vše chvalořečena.

Text je součástí mé připravované knihy esejů, fejetonů a povídek.