Roztržitost, skleróza, demence, Alzheimer?

Občas mě potká malér nebo aspoň nepříjemnosti způsobené zapomětlivostí, co chvíli něco hledám. Je to roztržitost,nepořádnost, lenost, skleróza, ztráta paměti, počínající demence, Alzheimer? Pokouším se na to přijít-

Roztržitost, skleróza, demence, Alzheimer?

Tento text je součástí mé připravované knihy esejů, fejetonů a povídek.

Dneska jsem tomu zase dal. Zkracoval jsem si vousy elektrickým zastřihovačem. Mám pěkný, tichý, dobíjecí, s několika nástavci na různou délku vousů a ještě s další regulací. V tom je právě ta chyba. Nevložil jsem do zastřihovače žádný nástavec a zajel pěkně do vousů na pravé straně vedle ucha. A vytvořil jsem tak lysinu zvící skoro poloviny dlaně. Jako ve špatném snu - taky se mi už o tom zdálo. Co teď s tím? Ani bych nemohl změnit střih vousu tím, že bych udělal linku vodorovně od koutků úst k uším, a co je nad ní, bych vyholil. I tento tvar se mi líbí. Jenže lysina sahá i pod tuto linku. Ale před ní směrem k nosu zůstal ještě svislý, asi půl centimetru široký proužek vousů, takže z anfasu to není skoro vidět.

Vousy mám šedivé (vlasy o dost míň), kontrast mezi lysinou a vousy není tak velký a nějaký ten zlomek milimetru vousů v lysině zůstal. Budu se k lidem točit levou stranou a možná si toho ani nevšimnou. Nesmím si myslet, že mě každý pozoruje. Lidi myslí většinou na sebe a na své problémy a až potom na ty druhé, a to jen tehdy, když mají motiv.

Stejný malér se mi stal už jednou, před víc jak dvaceti lety. Tehdy jsem byl na třítýdenním semináři v Glücksburgu v Německu. V té době jsem měl téměř černé vousy, až na dvě malá místa do zrzava vedle úst. Jenže to jsem bydlel v hotelu a neměl ten komfort jako doma. Například jsem neměl přístup k tužce na obočí, abych si lysinu zamaloval. Tak jsem šel ke své kolegyni, ale ani ona neměla nic na zamaskování. Poradil jsem si. Spálil jsem papírový kapesníček a černým popelem holé místo zatřel. Nikdo si ničeho nevšiml. Kromě kolegyně, která o tom věděla, tam byli samí muži. Teď to ovšem nejde, šedivá tužka na obočí se v naší domácnosti nevyskytuje, ale během pár dnů to doroste.

Takže asi ne Alzheimer, ostatně tehdy ho nikdo ani neznal. To jsem byl v nejlepších letech, kdy je muž na vrcholu jak pracovním, tak osobním. Bohužel za vrcholem to už jde jen dolů – no, není to tak zlé, ledacos se dá kompenzovat zkušenostmi. Když říkám své ženě, že takové příhody jsem měl vždycky – už od mládí – směje se mi. Jenže ona mě tehdy neznala.

Nevymýšlím si, ani trochu. Bylo mi asi 23 let, pracoval jsem v konstrukci velké strojírenské fabriky. Měl jsem jen gymnázium a můj šéf logicky chtěl, abych si doplnil vzdělání. Začal jsem tedy studovat večerní školu. Tři dny v týdnu jsem odcházel z práce dřív, a tak jsem ráno chodil o hodinu dřív – na šestou. Jak jsem to mohl dělat, nevím, musel jsem vycházet z domu v pět hodin. Dnes bych z toho měl smrt.

Ráno jsem využíval toho, že jsem byl v konstrukci sám a chodil se sprchovat do dělnických sprch. O to později jsem mohl vstávat. Abych neměl mokré vlasy, natahoval jsem si na hlavu koupací čepici, pěknou, kanárkově žlutou. Bylo to v zimě, do skříňky v šatně, kde jsem měl pracovní plášť, jsem si ukládal kulicha, který se tehdy nosil. A už asi začínáte tušit, jak to bylo dál.

Při odchodu z práce jsem si jednou oblékl místo kulicha koupací čepici. Prošel jsem halou, chodbou, dvorem a vrátnicí a po padesáti metrech na ulici, když mi začala být zima na hlavu, protože mrzlo, jsem si všiml svého podstrojení. Nikdo mě cestou nezastavil, ani vrátný. Později k tomu jeden můj kolega v dalším zaměstnání poznamenal, když jsem mu tu příhodu vyprávěl, že v každé větší fabrice mívají aspoň jednoho blázna, tak to možná považovali za normální.

Ale zanedlouho jsem na stejném místě, tj. u své skříňky v šatně, sebral z okenního parapetu místo své tašky kyblík, který si tam odkládala uklizečka. Jen se na mě nechápavě dívala. Zjistil jsem to až na vrátnici.

Dobrá, tak tedy roztržitost, řeknete, když mi budete fandit. Ale proč bych měl být už v mládí tak roztržitý, když jsem nebyl ani vědec ani profesor, jen obyčejný konstruktér ve fabrice?

Časem jsem se naučil takovým situacím předcházet, což se mi do jisté míry dařilo. Říkal jsem si například v duchu nebo i nahlas: dávám si klíče do kapsy u bundy, dávám si peněženku na botník apod. Taky jsem se naučil „indiánský pozdrav“ – sahám si rukou na náprsní kapsu (brejle), na levou kapsu u kalhot (mobil), na levou kapsu bundy nebo kabátu (klíče) a na zadní kapsu u kalhot (peněženka). Do kalendáře si píšu úkoly, které mám vyřídit. Na lístečky, které si pak dávám do levé náprsní kapsy, si píšu, co mám koupit. Lísteček občas vyhodím při vytahování brýlí.

A občas si přitom vzpomenu na svou pratetu. Ta nebyla ještě nijak moc stará, bylo jí 72 let, mívala doma takzvanou Zettelwirtschaft – lístečkový systém. Nic si už nepamatovala a všechno si psala na cedulky, kterých měla plný byt. To bylo těsně před tím, než se dostavila akutní skleróza. Dnes se místo tohoto slova, myslím, používá Alzheimer. Spíš to bylo zatemnění mysli. Nastěhovala si plno věcí do výtahu a jezdila s nimi nahoru dolů. Její sousedka a údajná kamarádka, zdravotní sestra, pro ni zavolala sanitku a odvezla ji do Bohnic. Odtamtud jsme ji už nedostali. Měla sice lehčí formu, s ničím se netrápila, všemu se smála. Zanedlouho zemřela na zápal plic.

Ale nevyvaruju se všelijakých přehmatů, které se u mne kupodivu převážně týkají vaření kávy. No, nejen - každou chvíli něco hledám, a to zejména v případech, když něco položím na místo, kam to nepatří. Brýle, na chalupě klíče od kůlny, nářadí, ale třeba i písemnosti, i když na ně mám systém, pravda nedostatečný. Chtělo by to hlavně trochu pořádnosti a bylo by pomoženo, ale s tím už na stará kolena těžko hnu. Moje žena mi právem naznačuje, že jsem bordelář a má naprostou pravdu. Proti tomu věčnému hledání jsem se začal nedávno bránit tím, že jsem některá místa vyhradil odkládání peněženky, klíčů apod. Ale nesmí mě nikdo přepadnout a honem honem něco ode mne chtít, případně mi přitom nesmí zazvonit mobil.

Párkrát se mi už povedlo zaklapnout dveře od bytu, když jsem byl sám doma zapomenuv tam klíče, a někdy jsem se tak dostal do prekérní situace. Dvakrát do našeho bytu naklusali hasiči a policisti. Ale o tom píšu jinde, konkrétně ve vyprávění „Dům, ve kterém jsem už nechtěl bydlet“. Od té doby už několik let se tomu úspěšně bráním (klepu na dřevo). Minulý týden jsem pro změnu odvezl z chalupy klíče od dřevníku, když tam měla přijet má sestřička. Potřebovala si zatopit, už je pěkně chladno. Musela odříznout zámek rozbruškou.

Když nemohu nějakou věc najít, říkám si, že počkám a ona sama někde vypluje. Někdy se to povede, ale musí to být něco, co nespěchá. Ale pak se mi někdy stane, že ta věc vypluje, nějakou dobu ji mám na očích a pak zase zapluje, zmizí. Přesně to se mi stalo například s nahrávkou čtení mých esejů v rozhlase na Vltavě. A tak rád bych ji měl.

Ale k té kávě. Je s podivem, kolik kombinací prvků přípravy kávy se dá poplést. Vařím kávu víceméně ortodoxním tureckým způsobem, který jsem se naučil v Makedonii, když jsem tamním spolupracovníkům tvrdil, že umím vařit pravou tureckou kávu. Vyvedli mě z omylu. Zkrátím to. Do džezvy se dá káva, cukr a polovina studené vody a natřikrát (v Izraeli dokonce napětkrát, což jsem už taky převzal) se voda dolévá a nechá pokaždé zpěnit, ne vařit.

Tak tady je několik způsobů, jak se mi občas daří postup splést. Ne proto, že by pro mne byl složitý, vařím kávu tímto způsobem už dlouhá léta a rád. Tak jednou udělám vše, jen zapomenu do džezvy nasypat kávu a vařím vodu s cukrem podivuje se, že to nepění. Podruhé zapomenu vodu osladit. Oslazení vody předem má svůj účel. Když se osladí až po uvaření, chutná úplně jinak a hůř, a nedostane se z kávy tolik kofeinu. Jindy se mi povedlo dát do džezvy kávu, cukr i vodu a to vše bez vaření vylít do výlevky. Pak zase zapomenu do džezvy dát vodu a namletou kávu pěkně připražím. Když to zachytím včas, ještě se to dá napravit. Nevím, jestli jsem si vzpomněl na všechny případy.

No a pomalu nastupuje skleróza, ten Němec, či co. Raději řekněme roztržitost. Nemyslím na to, co dělám, má nepořádnost, avšak taky plíživě nastupující ztráta paměti. Tak si cvičím paměť na různých počítačových hrách (získávám závislost), sám sebe stopuju a zaplňuju mezírky v paměti. Doma hrajeme karetní hru autobus, jejíž rychlíková forma vyžaduje kombinační schopnost , postřeh a rychlost. Jedinečná hra, baví nás hrát ji i ve dvou. Ale chtělo by to nějaký systém, i když ten v podstatě mám, jen ho dodržovat. Nechce se mi hned běžet a dát věc, dopis, lejstro, kam patří. Mám šest míst, kde skladuju písemnosti, i když na ně mám čtyři pořadače. Když potom něco hledám, musím projít pořadače (ty mají naštěstí štítky), čtyři krabice či košíky a ještě židli a odkládací místo na stole.

Chtělo by to naučit se pořádku, systematičnosti a odnaučit se lenosti. Nějak se to nedaří. Ale zní to rozhodně líp a optimističtěji, než zbavit se sklerózy a Alzheimera.