Cizinci a čeština

Cizince učím češtině už 11 let. Anglicky, německy a částečně rusky. Je to docela pěkná práce. Největší radost mám, když přijede student, který neumí ani slovo česky a za měsíc odjíždí a mluví s námi jen česky..

Cizinci a čeština

Tento článek je součástí mé připravované knihy esejů, fejetonů a povídek, část "Zákoutí paláce paní Češtiny".

Cizince učím češtině už víc než deset let. Je to docela pěkná práce. Moji studenti u nás bydlí, jedí, konverzují a učí se intenzivně. Moje choť se o ně pečlivě stará. Vaří jim, uklízí, pere, udržuje studentský pokoj v bezvadné čistotě. Studenti se učí tři až šest hodin denně, tj. patnáct až třicet hodin týdně, jeden až osm týdnů. Někteří požadují i kulturní aktivity – návštěvy muzeí, divadel, výstav, přírody. Největší radost mám, když přijede student, který neumí ani slovo česky a za měsíc odjíždí a mluví s námi jen česky.

To byl případ Elišky, Němky (21 let) žijící ve Švýcarsku. Její kořeny jsou v Čechách nebo možná na Moravě. Přivezli ji k nám její rodiče a osobně nám ji předávali. Chtěli vědět, do jakých rukou ji svěřují. Eliška chtěla původně studovat v Praze. Psala si s námi posléze česky, vypadalo to na hezké přátelství, ale pak začala pracovat jako servírka a přestala s námi komunikovat. Škoda, její čeština vypadala slibně. Dokonce mluvila téměř bez akcentu, což je u Němců dost výjimečné.

Justýnka, Polka žijící 7 let v Německu, se s námi během kurzu skamarádila a že si budeme psát a navštěvovat se, že mé ženě pošle náušnice… Do Prahy, učit se česky, ji poslal zaměstnavatel. Měla pracovat v administrativě při totální rekonstrukci jednoho domu v Praze na Václavském náměstí. To je případ studenta bez vlastní motivace. Pak možná změnila post nebo ji zaměstnavatel poslal jinam a už se neozvala. Ačkoliv to mohla být i osobní vlastnost – sliby chyby. Kdo ví? Justýnka neuměla zpočátku téměř ani slovo česky, ale docela dobře rozuměla. Když mluvíte s Polákem pomalu a zřetelně, a on taky, docela dobře se domluvíte. I když někdy dochází k nedorozumění.

Vzpomněl jsem si na Jadwigu, polskou ženu mého strýčka. Mluvila s námi polsky, my s ní česky a rozuměli jsme si dobře. Ona z toho byla velmi udivená. Žila s mým strýčkem ve švédském Göteborgu a s češtinou se prakticky setkala, až u nás. Strýček mluvil srbsky a trochu česky. Jednou jsem jí přinesl kytku, byla u toho má tehdy asi sedmnáctiletá dcera. Jadwiga si ke kytce přivoněla a řekla, že pachnie. Dcera na ni vytřeštila oči.

Polštinu, kdoví proč, neměla Justýnka ráda. Ještě předposlední den své výuky nemluvila česky. Říkal jsem jí – ty budeš česky rozumět, ale nikdy nebudeš mluvit. Já jsem se kvůli ní naučil polské názvy měsíců v roce (které jsou, stejně jako v češtině, specifické, ale velmi odlišné od českých), abych ji motivoval. Nepomohlo to. (Už je zase neumím.) Poslední den našich lekcí mi začala vyprávět své trable se šéfem – a kupodivu česky. A snad bez chyby. Čtyři hodiny téměř souvislého, nepřetržitého českého vyprávění. Škoda, že se už neozvala. Kdo ví, proč? Ke konci jejího kurzu přijel její snoubenec, Němec. Byl u nás s Justýnkou na obědě. Justýnka se na oběd krásně vystrojila, učesala, namalovala. Děvče jako lusk. Byl on tou příčinou? Žárlil ne její hezký vztah s námi? To už jsem se nikdy nedozvěděl. Justýnka byla moc hezká, jako ostatně mnohé Polky

Sibilla žije v severoněmeckém Flennsburgu. V tom městě je centrální registr německých řidičů a vyrábí se tam rum, na rozdíl od rumu vyráběného u nás, Evropskou unií povolený. Sibilla je svobodná, je jí 76 let (u nás byla prvně ve svých 68 letech), je evangelická řádová sestra, chodí v civilu. Nebydlí v klášteře, ale ve svém bytě a říká, že její mladší spolusestry se i vdávají. Je roztomilá. Než k nám přijela prvně, poslala svou fotografii se šipkou mířící na ni a se slovy – to jsem. Zřejmě měla na paměti, že v češtině se osobní zájmena moc nepoužívají.

Sibilla k nám přijela prvně lodí po Labi a Vltavě. Romantická jepťule. Učila se už dřív česky, dánsky a finsky, je to (nebo možná byl) její koníček. Zejména tu finštinu jsem u ní obdivoval, protože to není indoevropský jazyk, a patrně se Němec, stejně jako Čech v případě maďarštiny (mám to vyzkoušené), učí ten jazyk, jako kdyby se učil chodit pozpátku.

Mám za to, že pro Němce učit se česky není až tak těžké (ale pro Čecha učit se německy je lehčí), protože přes svou rozdílnost slovanského a germánského jazyka jsou si blízké. Kromě toho, že oba jazyky patří do společné indoevropské skupiny, mají společné kalky (kalk je výraz vzniklý jako doslovný překlad cizího výrazu nebo výraz podle cizí předlohy vytvořený - Wiki), zřejmě vzniklé adaptací češtiny na němčinu. Vemte si třeba německou předponu vor (před) a sloveso stellen (stavět, stavit). Vorstellen – představit. Možná si naši obrozenci při kříšení a revitalizaci češtiny brali v nemalé míře „mustr“ z němčiny. A kromě toho němčina za staletí soužití obou národů (před druhou světovou válkou žilo v Československu asi tři a půl milionu Němců) a za dominance němčiny v Rakousko-Uhersku češtinu ovlivnila.

Tak tedy Sibilla párkrát přijela k nám učit se česky. Brala to trochu teoreticky a bavila ji zejména gramatika a pohádky. Ale konverzace byl problém a silný akcent taky. I měl jsem opět za to, že k nám bude jezdit, budeme se učit, ale nikdy nebude mluvit česky.  Když byla u nás potřetí, pozvala nás na večeři do nóbl restaurace a k mému překvapení s námi mluvila celou tu dobu jen česky.

Další rok přijela se svými třemi kamarádkami, ona se učila a kamarádky chodily jako turistky po Praze. Pak se úzce skamarádila s Gerdou (jednou z těch tří a starší než ona) a začala psát v plurálu: Jsme nemocné a špatně se nám chodí. Nemůžeme se vydat na tak dalekou cestu. Dnes si už jen píšeme přání k Vánocům a Velikonocím, a téměř už jen německy. Škoda, Sibillu jsem měl docela rád.

Bryan je Američan, žije v Utahu, v Salt Lake City a je mormon. Má českou manželku, je voják v záloze a pracuje částečně pro armádu, která ho vyslala do Čech učit se česky - prý pro komunikaci amerických vojáků s českými. Byl rok v Avghanistánu a, jak říká, měl štěstí (že se vrátil). Mluví docela dobře česky. Před lety působil v Praze, v mormonské misii Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. U nás byl už dvakrát. Naše učení spočívalo ve značné míře ve čtení českých textů a v diskusi o nich. Taky jsme se ovšem zabývali gramatikou.

Četli jsme články z mého oblíbeného populárně naučného časopisu 21. Století a také knihu o historii USA (česky). Bryan uměl česky daleko lépe konverzovat než číst – měl češtinu zřejmě hlavně jen odposlouchanou. Tu knihu jsem bohužel předtím sám nečetl. Napsal ji totiž Němec, který píše sice vtipně, ale evidentně nemá Ameriku a Američany rád. Dokud jsme četli o indiánech, ještě to šlo, ale pak už to bylo čím dál problematičtější. Když jsme došli k odstavci o uplakaných mormonech, kteří chtějí spasit svět, Bryan nehnul brvou, ale dál jsme už nepokračovali.

Leo je Španěl a do Prahy se přijel naučit česky, aby zde mohl studovat filmovou režii. Když byl u nás, bylo mu 24 let. Inteligentní, slušný mladík. Mluvili jsme s ním anglicky, na jeho akcent jsem si těžko zvykal. Nevěděl jsem třeba, co to je „inkišišn“,byla to „inquisition“ Kurz mu zaplatil jeho rozvedený otec, ale Leo měl neustálé konflikty se svou rodinou, zejména se svou starší vdanou sestrou. Ta mu bránila v odjezdu do Čech a když už tu proti její vůli byl, po telefonu spolu řešili svůj spor. Leo s ní pozdě večer telefonoval. Křičel, vztekal se, plakal, mlátil do stolu, dělal hrozný cirkus. Trvalo to snad dvě hodiny. Ráno pak nepřišel na snídani a na svém místě u stolu jsem našel jeho lístek: Měl jsem špatný noc. Prosim snídate bez mě. Budu zvednout se víc pozdě. Děkuju! Na to, že u nás byl tehdy asi jeden týden, slušný výkon.

Ale Leova sestra nedala pokoj. Volala mně telefonem, vzala si na to tlumočnici, teď už nevím, jestli do češtiny nebo do angličtiny. A že nechce, aby byl Leo v Praze, že se má okamžitě vrátit domů. A jestli vím, že se pokoušel o sebevraždu. Ten to posléze popřel, kdo ví, kdo z nich měl pravdu. Přijela se svým manželem do Prahy a vyčmuchala, kde se Leo nachází (on chtěl, abych jí to neprozradil) a přišla k nám. Zavřeli se v jeho pokoji a za chvíli – když začali být příliš hluční – vyšli před dům, kde byl i sestřin manžel. A hulákali na sebe, jak jsem to ještě nikdy neslyšel, seděli na chodníku před naším domem a dobře hodinu na sebe křičeli, jak jsem to neviděl ani u Romů ve Spišské Nové Vsi na nádraží. Šílená scéna. Lidi se zastavovali, já jsem vyšel ven a honem jsem zase zalezl zpátky do domu.

Nicméně Leo svou výuku dokončil, ale mně se už nikdy neozval. Mám jeho emailovou adresu, nikdy mi neodpověděl. A tak nevím, jestli tu filmovou režii šel studovat, nebo ne. Spíš asi ne.

Ajako se psala sama v anglickém přepisu Ayako, ale nevím, proč bych měl používat anglický přepis, když se přijela učit česky a když toto vyprávění nepíšu anglicky. Byla u nás jen týden a denně měla jen tři hodiny (šedesátiminutové; tak to mají všichni). Bylo jí tehdy asi sedmnáct let, byla drobná, štíhlounká, jemná, velmi hezká. Už se dřív doma učila česky. Když nám potom po návratu z domova poslala dopis, mile mě překvapila krásným písmem a tím, že byl naprosto bez chyby. Její otec měl o ni velikou starost a tvrdil, že se musí hlásit na cizinecké policii. Už nevím přesně, jak to bylo, ale nikdo jiný z mých studentů – ani z dalších Japonců či Japonek neměl s cizineckou policií problémy a nikde se nehlásil.

Ajako chtěla pokračovat v češtině a chtěla znovu přijet v dalších letech. Psali jsme si, posílala krásné pohlednice. Ale dopisy od ní byly čím dál kratší, posléze méně češtiny a více angličtiny, až angličtina zcela nahradila češtinu. V jednom z posledních dopisů píše, že dostala nějakou funkci v šintoistické církvi. Pochybuju, že ještě někdy přijede.

Šiki není typická Japonka, je poněkud robustnější. Přijíždí k nám téměř každoročně. Praha byla její první evropská destinace. Od ní jsem se naučil několik japonských slov a počítat japonsky do deseti: iči, ný, sang, jo, go, loku, nana, hači, tjú, džú. Taj jo – slunce, cki – měsíc, hosí – hvězda. Můj český přepis nebude přesný, zapsal jsem si to jen, jak jsem to slyšel.

Když k nám přijela Šiki prvně, ze všeho byla překvapená a udivená. Zejména česká kuchyně jí učarovala. Fotila si zpočátku snad všechny pokrmy, které jsme měli na stole. Když má choť vaří, Šiki nahlíží pod pokličky, přivívá si rukou vůni k nosu a čichá, je celá unesená. Vyptává se, jak se co dělá a píše si recepty.

Moc ráda s námi jezdí na chalupu. Když se s ní vydáme do přírody, chodí po trávě velmi opatrně, aby si neublížila. Není zvyklá, žije v Tokiu. Je jí as 33 let, byt prý má velký asi jako je naše kuchyně. Naučila se naši oblíbenou karetní hru „autobus“, hraje s námi zrychlenou verzi, které říkáme „rychlík“. Je to hra, při níž se uplatní jak kombinační schopnost, tak postřeh. Šiki míchá karty daleko líp než já.

Původně k nám jezdila jen na byt, jako do penzionu, teď už se začala učit česky. Zvykli jsme si na sebe a ona nám píše s oslovením „Milá česká maminka a tatínek“ Je to naše „japonská dcera“.

Šizue přijela do Prahy s manželem, neubytovali se u nás, ale v hotelu na Starém městě. Ona se učila česky (jen týden, tři hodiny denně) a obědvala u nás. Byli by mohli bydlet oba u nás, ale vybrali si jinak.

Šizue je drobná žena. Dost mě udivilo, že pracuje jako řidička autobusu. Neuměla ani česky ani anglicky. To byl problém. Snad ani ne při učení, ale když měla přijet prvně z hotelu k nám. Což o to, já jsem se s ní a s jejím mužem setkal prvně v jejich hotelu, ale nechtěla, abych ji přijel v pondělí ráno vyzvednout, chtěla přijet na lekci sama. Naštěstí nezabloudila, vyzvedl jsem ji na stanici metra.

Jejím motivem pro učení češtině byl její obdiv k české hudbě – ke Smetanovi a Dvořákovi. To mě u Japonců vždycky udiví. Například některé knihy Haruki Murakamiho prostupuje hudba Janáčkova.

Šizue nám napsala vzkaz na hotelovém dopisním listu: Dear Pan Dr. Lubor & Paní Marie. Nemluvím anglicky i česky a nemocí si povídat spolu. Smutný – (krásná nakreslená japonská plačící hlavička). Paní Marie. Thank you for talk wich me. Thank you for your help.That’s very kind of you!! Česka se mi moc líbí. (nakreslená nota). Česky zajímavý! Až budu příjed do Japonsku, začím studovat anglicky i česky. Moc vám děkuji!! Mějte se hezky! Rozmíte mi? Shizue

Šizue bohužel už nikdy neodpověděla na mé pozdější dopisy a pohlednice. Možná pro ni nebo spíš pro jejího muže byl odstrašující účet z hotelu na Starém městě, možná je důvod jiný. Škoda. Byla milá.

Zajímavé je, že nemusím Japonské studenty trénovat v české výslovnosti. Pro německy a anglicky mluvící je česká výslovnost problém. Vyslovit „šťastnou cestu“ nebo „ ve čtvrtek, ve čtvrt na čtyři“ je téměř nemožné a zvládnou to jen mimořádně talentovaní. Japonci všichni a hned. Prý je jejich výslovnost podobná české. Víte, jak se japonsky řekne „baba“? Baba. Význam je stejný.

Když k nám prvně přijela Edith, bylo jí padesát. Francouzka, žije na jihu Francie, blízko hranic se Španělskem, ve francouzském Katalánsku. Její otec byl Čech, emigroval v roce 1947 a vstoupil do francouzské Cizinecké legie. V Maroku si našel ženu Francouzku. Edith má dvě děti a dvě vnoučata, mluví česky tak, že se dobře dorozumí. Sama ale říká, že mluví česky jako negr.

Začal jsem ji učit v angličtině, ale ukázalo se, že česky rozumí a mluví natolik, že jiný jazyk nepotřebujem. Je milá, inteligentní, příjemná, velkorysá. Manžel jí zemřel před lety, převzala po něm elektroinstalatérskou firmu, kterou sama řídí. Dnes má přes 30 zaměstnanců. K tomu je předsedkyní svazu elektroinstalačních firem a je soudkyní. Mám za to, že má ještě nejmíň jednu další funkci. Má francouzský rytířský řád.

Skamarádili jsme se a ona říká, že jsme její strejda a teta. Její rodiče už zemřeli, a tak my jsme tak trochu náhradníci. Jezdí k nám a my k ní. Když jsme byli u ní prvně, věnovala se nám naplno, vozila nás autem po okolí, k moři a vláčkem do Pyrenejí. Dokonce nás vzala na soukromý vyhlídkový let nad krajinou, kterou jsme předtím projížděli.

Tady je ukázka jejího mailu; samozřejmě používá překladač.:

Ahoj milovnici !

děkuji vám za tuto pěknou zprávu

i my jsme byli rádi podělí o tyto radostné a příjemné chvíle s vámi

Chceme se vrátit, ale musíme se pozastavit, aby nezískal příliš velkou váhu, protože doma celý jídlo je chutné a pivo taky. Takže kilo se nacházejí po celém těle!

ještě jednou děkuji za krásný čas, všechno bylo perfektní, ale především vaše laskavost a dobrá nálada

Tamara je Ruska z Moskvy. Když k nám přijela, bylo jí šestnáct. Chtěla studovat v Praze. Hned na letišti se rozplakala a že k nám nepojede – bez vysvětlení. Nakonec si dala říct a nechala se dovézt k nám domů. Ještě týž den opět plakala, a že nebude v přiděleném pokoji, že se bojí obrázků na zdi. Nic strašného na nich nebylo.

Používali jsme mou anglickou učebnici Czech Step by Step a její ruskou učebnici. Tamara některá cvičení odmítala s poukazem, že není hloupá a že si sama vybere. Já netvrdím, že ta cvičení jsou geniální, ale všichni moji studenti je dělají bez problémů. Potíže na každém kroku.

Jednou dostala ke snídani, dosti bohaté, také jogurt. Má žena našim studentům přeje. Jogurt měl pod víčkem bonbónky, pod nimiž bylo datum expirace asi dva dny staré. Před otevřením nebylo vidět. Tamara strhla povyk, že jsme ji chtěli otrávit a že na nás zavolá policii a dá nás k soudu. Chtěl jsem ji poslat domů, jednal jsem o tom s agenturou, která mi ji poslala. Nechtěli přijít o peníze, žádali mě, ať to s ní ještě zkusíme.

Tamara si našla ruskou kamarádku, sebrala ji někde na ulici, a přivedla si ji na nás, aby jí proti nám pomohla. Kamarádka žila už delší čas v Praze a uměla dobře česky. Vzdor tomu, že to byla její vrstevnice, byla velmi rozumná a celkově daleko vyspělejší než Tamara. Vyslechla nás, vzala si Tamaru do jejího pokoje a tam jí dala co proto. Srovnala ji do latě.

Tak jsme to s Tamarou ještě zkusili dál. Bylo to o nervy. Byl to nevychovaný fracek. Sedla si třeba v prvním patře do okna svého pokoje, klátila nohama do ulice a pokřikovala na lidi. Měla, pravda, jistý problém. Její rozvedená maminka ji poslala na měsíc do Prahy a sama jela s milým k moři. Což její dceři zřejmě dost vadilo, ale pochopitelně neopravňovalo k nemožnému chování.

Ke konci se trochu umravnila a s maximální trpělivostí se to s ní dalo vydržet. Když jsem ji na konci kurzu dovezl a doprovodil na letiště, loučila se se mnou docela hezky. Dala mi pusu a chtěla mou adresu na facebook. Nějakou dobu jsem dostával její fotky a texty, ale neodpovídal jsem. Nestál jsem o pokračování. Po jejím odjezdu jsem zjistil, že jsem jí dával o hodinu víc za den, než měla mít.

Alim je Tatar ze Samary, muslim, a taky mu bylo šestnáct. Ale s ním to bylo něco úplně jiného než s Tamarou. Slušný, inteligentní chlapec, připravoval se na zkoušky na ČVUT v Praze, které posléze udělal a dnes na pražské technice studuje.

Učili jsme se spolu mimo jiné česky fyziku a matematiku, četli 21. století, dělali kvízy, hráli hry, například i scrabble česky. Zpočátku neuměl skoro nic a ke konci měsíčního kurzu jsme mluvili jen česky.

Chlapec v šestnácti vypadal a choval se na devatenáct. Měl lehce šikmé tatarské oči. Hrdě, leč nenásilně se hlásil ke svým nájezdnickým a světovládným předkům. Matematiku uměl líp než já, rozhodně v ní byl zběhlejší; bylo vidět, že ruští studentíci jsou na tom s matematikou velmi dobře.

Neznal tatarskou omáčku a asi ani tatarský biftek (což nepřiznal). Neznal majonézu, ale moc mu chutnala a dával si ji i do polévky. Když jsme mluvili o ruském konfliktu s Ukrajinou, tlumočil mi blahosklonný názor svého otce. Ukrajinci jsou prý jako puberťáci, nevědí, co chtějí, určitě prý časem dospějou. Zdá se, že ruští Tataři jsou dobří Rusové. Jeho rodiče ještě spolu mluví tatarsky, on už tatarsky neumí.

Dnes tedy Alim studuje v Praze, nedávno nás navštívil. Ale mluví česky hůř než na konci svého kurzu u nás. Bydlí v bytě společně s několika Rusy a kromě školy nemá s češtinou kontakt.

Všichni moji studenti nejsou tak význační jako ti, o nichž píšu. Vzpomínám si trochu na některé další. Na Thomase, šéfa a majitele hutí na barevné kovy v Biberachu v Německu. Přijel se učit česky, protože zaměstnává větší počet Čechů a chtěl jim rozumět. V Pražském metru byl okraden, patrně o dost peněz, a zdálo se mi, že na Čechy zanevřel, což je hloupost. Znám v cizině města, kde je to daleko horší než v Praze. Ale je to jen má domněnka. Podobný motiv měla Anette z Pasova, kam přijíždí pro změnu mnoho českých turistů. Jeden Němec má příjmení naznačující možný český původ a chtěl ho vypátrat.

Vídeňák Thomas má matku Češku, ale ta s ním přestala mluvit česky po roce 1989, kdy byly vztahy Rakouska s naší zemí chladné. Měl dělat jednoho z šéfů obchodního řetězce na Slovensku. Bližší mu byla čeština, a tak se učil u nás. A protože musel odjet předčasně, doháněli jsme daný počet hodin tak, že jsme se učili 8 i 9 hodin denně. Zoufalství. Byl to maraton, nevím, jestli byl více zničen on nebo já.

Jsem  za ta léta učení trochu češtinou potrefený a jsem na facebooku v několika češtinářských skupinách. Mou ženu to dost dráždí, má za to, že takovým detailům, jako jsou diskuse o češtině, věnuju zbytečně moc času.

Už bych si na všechny své studenty a jejich motivy nevzpomněl. Ale je mi docela příjemné pomyšlení, že čeština není až tak neznámý a neuplatnitelný jazyk. Mám ještě několik lektorek češtiny, kterým občas posílám studenty. A taky mi velmi lahodí to, že jsem už vícekrát slyšel z úst cizinců, že Praha je nejkrásnější město na světě. Když se to tak vezme kolem a kolem, mám práci, na kterou mohu být hrdý.